aneb ohlédnutí se za šíleným projektem ČNP

 „Satelity, Datel a pécéčkové sítě“ let 1987 – 1992

Jak to vznikalo a co jsme tím vlastně chtěli dokázat

Na počátku bylo slovo, přesněji řečeno hec a vize. Seděli jsme párkrát na přelomu let 1986 / 87 s vyzyvatelem a brilantním servisákem Frantou Žemličkou a s kapitánem Podlenou (řečeným Bokasou), a přemýšleli jsme jak inovovat svět řízení lodního provozu na Plavbě. Lodě s automatizovanou strojovnou už byly tehdy „mainstream“, začaly se objevovat první lodní satcomy systému Inmarsat a většině firem v suchozemsku vládly sálové počítače a minipočítače s terminálovými sítěmi.

Kladli jsme si základní otázku – jak by bylo možné propojit lodní automatiku s kancelářskými a navigačními daty s pomocí komerčně dostupného komunikačního kanálu přes satelit do výpočetního systému na ústředí?

Jak převést telegrafickou komunikaci na firemní email a tuto techniku spojit s pravidelnými datovými přenosy mezi loděmi a ústředím? Jak nakonec propojit obchodní aplikace na ústředí s automatizovaným datovým vstupem z lodí?

Měli jsme plnou hlavu vizí a nápadů jak na to, ale žádné praktické zkušenosti. Satelitní terminál jsme znali jen z časopisů a pécéčka z televize – všichni o nich mluvili ale málokdo si na ně sáhnul.

Já sám jsem prožil na lodích přes 3 roky (M/S Praha, Bratislava a Blaník) v létech 1983 – 86 a v podvědomí jsem tušil kde jsou rezervy a co je výzva k zlepšení – v podstatě 3 věci:

automatizace a integrace systémů na lodi,

satelitní komunikace jako náhrada a rozšíření radiotelegrafického spojení, a

inovace výpočetního systému na ústředí. A komunikační propojení všech těchto celků.

Bokasa nastoupil na ústředí na jaře 1987 jako nový technický ředitel a společně jsme poptali 3 renomované firmy – oficiálně to bylo na systém satelitní komunikace, ve skutečnosti to byl i vývoj softwaru pro automatizované přenosy. Ukázalo se, že firmy Sperry Marine i Debeg se nechtěly pouštět do zákaznického vývoje, zatímco firma SAIT Marine Int’l sdílela naši vizi a nabídla strategickou spolupráci za dobrých cenových podmínek.

Většinu roku 1987 jsme psali studie a zdůvodnění co a jak chceme dokázat. Připomenu alespoň:

Zřízení interní komise pro rozvoj ASŘ a příslušné dokumenty – od června 1987

Přednášku pro konferenci MÚZO (resort FMZO) v Brně, červen 1987 – níže podepsaný

Populární článek pro interní časopis Maják – číslo 5/87 (30.11.1987) pod názvem „Nové směry automatizace v ČNP“, možná trochu odtržený od tehdejší reality, ale většina cílů se realizovala během dalších 5 let.

Programový dokument o „Integraci řízení lodního provozu“, který vypracoval Bokasa pro asociaci INSA a přednesl jej na zasedání 15. prosince 1987

Jak se na to tvářili

S odstupem času je zajímavá úvaha, že podpora projektu šla „napříč politickým spektrem“ tehdejší předrevoluční éry  – byl to asi odraz obrovské snahy inovovat a vyniknout, a pro některé snad také důsledek Gorbačovovy éry společenského „re-engineeringu“ 2. pol. 80. let ... než začala ta skutečná revoluce.

Vedení na lodích: velmi záleželo na kapitánech, palubních a strojních čífech, rádiácích a hospodářích. Kromě kapitána Podleny řečeného Bokasa to byli určitě kpt. Dočekal, kpt. Bek, čífové Konár, Vodička (pozdější Ministr práce a sociálních věcí), Hrádek. Pamatuji kpt. Kadlečíka jak objevil kouzlo textového procesoru a chodil komponovat lodní emaily na počítač s disketou. Z hospodářského s námi nejvíc spolupracoval Pepík Müller (se kterým jsem shodou okolností nastupoval na Plavbu v r. 1982).

Kolegové rádiáci z lodí a z rádia OMP Praha: pro moji rodnou „třídu“ to bylo obtížné sousto – „change management“. Naši nejlepší rádiáci jako Juraj Bábel a Pavel Káčerek to však vzali s pozitivní perspektivou - zpočátku zkoušeli automatizovat morseovku ale později se nechali strhnout modelem satcomu a počítačových sítí. Standa Antoš věřil v hybridní model (satcom + záložní telegrafie) a později nám ho pomohl úspěšně realizovat, a na začátku také vymyslel název DATEL pro službu satelitních přenosů.

První tahouni na obchodním oddělení – hlavně Jirka Podobský, který snad jako první neuvěřitelně ovládnul makrojazyk tehdejšího kancelářského balíku Framework II, psal vlastní makro-programy a velmi nám pomáhal ukázat v denním životě obchodníka námořních přeprav, jak takový systém podporuje konkurenceschopnost... pak následovali všichni ostatní – Jirka Vesecký, Jindra Falta, Míra Winkler.... ti všichni viděli ten potenciál který měl jít daleko nad rámec automatizace lodního provozu. Oni chtěli vydělat víc peněz a to dodalo naší práci další rozměr. Vzpomínám jak za námi jednou přiběhl Jirka Vesecký, který počítal výhodnost denní sazby v pronájmu on-line ve Frameworku během telefonického hovoru se zákazníkem (multikriteriální výpočet) – a „utahal“ svůj protějšek tak, že ten už nebyl schopen sledovat variantnost naší nabídky online, musel kapitulovat s tím že si to propočítá a zavolá zpátky později.

Technici – inspektoři OSLP - byli (jako obvykle v podobných inovačních projektech) docela nadšení a přitom mírně skeptičtí. Ze začátku nás nejvíc podporoval Petr Ponikelský, později jsme získali Vláďu Volánka který kromě nové krve z „mašiny“ nám i pomohl vrtat díry do betonu a usadit satcom od SAITů na střeše budovy ústředí. Později přišel Petr Babulík který v tom viděl celou budoucnost, ale to už byl začátek jiné generace.

Lidi z ekonomického byli zpočátku velmi opatrní... to víte, finančáci nikdy nemůžou ztratit kontrolu. Myslím že také viděli ten potenciál, ale měli obavu aby se jim to nevymklo z rukou, takže nás spíš přibrzďovali ... asi to bylo na místě. Zpočátku jsme snili s Ing. Bastlem a s Honzou Halouskou, později se přidala i opatrná pí. Nápravníková.

I když budou mnozí hodnotit tyto souvislosti odlišně, domnívám se, že s příchodem kpt. Podleny na ústředí byl viditelný posun směrem k vyšší organizační efektivnosti, individuální produktivitě a motivaci. Myslím, že Bokasa chtěl v létech 1987 – 91 opravdu udělat z Plavby vedoucí rejdařskou firmu v mezinárodním měřítku a tento projekt byl pro něj jedním ze stavebních kamenů, jak dosáhnout technologické i obchodní konkurenční výhody.

Jak se to zavádělo a integrovalo:

Spanilé instalační cesty na lodě – za velké pomoci Jirky Padevěta, Franty Vacka a štěchovického skladu jsme přebírali lodní konfigurace pécéček od fy SAIT a zasílali na lodě, kam pak jezdil někdo z nás instalovat systém a zacvičovat rádiáka a klíčové lidi z posádky. Bylo to dobrodružství a vzrůšo pozorovat jak na to reagovali lidi na lodích. Říkal jsem si že ať člověk evangelizuje jak chce, vždycky je rezerva to udělat lépe.

Komunikace byly od počátku klíčem ke všemu. Vyústění „Datla“ a digitalizace telefonní ústředny znamenaly krev, pot a slzy na poštovním odd. Veliký dík patří pí. Věře Kühnlové, později Yvettě Znojemské a jejich týmům... Kompletní výměnu ústředny a všech telefonů za digitální, na co se dnes píšou velké projekty, jsme zvládli v nadšení svépomocí za jeden víkend – a asi 98% telefonů fungovalo normálně když se lidi vrátili do práce v pondělí ráno.

Datel jakožto „Enterprise messaging system“ – začátky integrace Datla patří nejvíce mému kolegovi Zbyňku Kozlovi, později to převzali Pavel Barták a Petr Volek... Zbyněk na začátku spával v kanclu ve spacáku když po nocích ladil software a přenosové trasy. Tehdy ještě neexistovaly uživatelsky přívětivé komplexní softwary jako Outlook / Exchange a teprve po letech nám došlo, o co jsme se tehdy vlastně pokoušeli – průkopníka kategorie Enterprise Messaging System.

Počáteční nedůvěra, ale pozdější pochopení a podpora ze strany tehdejšího managementu sálového počítače, dnes obecně nazývaného „glasshouse“ – Ing. Paulíčka a Dalibora Jíchy.

Lidi, uživatelé, administrátoři... zpočátku jsme podceňovali školení koncových uživatelů nad rámec rádiáků a administrátorů (trapné opomenutí mnoha projektantů ASŘ dřevních časů). Nakonec si to vzalo za svoje i tehdejší personální oddělení a projekt „rekvalifikace / školení“ sledovali s obvyklou důsledností. Hrdinové této skutečné sociální inovace byli určitě Ctirad Pacák, později Ivan Tichák, Karel Šrámek a desítky až stovky rádio, palubních a strojních oficírů, kteří vzali tuto změnu pozitivně.

Jak se to dál rozvíjelo

V r. 1990 přišli další klíčoví programátoři a projektanti Pavel Barták a Petr Volek, kteří rozvinuli naše počáteční nadšení do profesionální formy a jim patří skutečný dík za dotažení uživatelských aplikací a udržení systému v chodu.

Později, asi  v r. 1992 přišel Jarda Flejberk, který po odchodu první generace nadšenců systém dále rozvíjel a integroval s prostředím ústředního počítače – možná výzva pro Jardu nebo Dalibora aby také přispěli svým pohledem na věc.

Standa Antoš z rádia OMP který mistrně dokázal sedět na dvou židlích: pomáhal při zavádění satelitů, ale přitom zajistil spolu s Frantou Zemličkou řiditelnou krátkovlnnou anténu, která v dobách největší slávy kralovala střeše ČNP spolu s kloboukem satcomu jako alternativní manuální spojení. Standa se dokázal osobně zaintegrovat do nového systému a dohlížel na celou komunikační trasu. Co nešlo satcomem (občasné výpadky nebo poruchy), odeslal ručně morseovkou.

Spolupráce s firmou SAIT byla docela úspěšná. Průměrná doba jednoho spojení 1. generace softwaru byla 80-90 sekund. Když jsme kontrahovali upgrade na druhou generaci softwaru (CEDIS) v r. 1991, vedli jsme jednání o ceně pragmaticky... ani Jean-Pierre Verdeyen, ani Albert Godts si nebyli jisti jak mají stanovit cenu. Nastavil jsem tehdy laťku tak, aby nový software výrazně zkrátil dobu spojení a aby investice do  upgradu měla ekonomickou návratnost do jednoho roku. Skutečně jsme pak dosáhli zkrácení průměrné délky spojení o 25 až 30 sekund, což při 2 – 3 voláních denně dělalo asi 1.500 USD za rok a loď, což byla zhruba požadovaná cena upgradu na 1 loď.

Mezitím nám vyšly články a profily v různých časopisech (jsou k dispozici u Z.Bastla)  připomenu alespoň:

Časopis Elektronika – 3/88: článek „Čipy na vlnách“

Časopis Ocean Voice – 1/89: článek „Under new Management“

Časopis Telekomunikace – 4/90: článek „Zavádění satelitní komunikace do řízení lodního provozu“

Sobotní příloha „Haló sobota“ z 1/4/89 – článek „Šťastnou plavbu, kapitáne“

Časopis Ocean Voice 10/91: profil „Services and Applications“

Rád bych rovněž připomněl roli Vládi Synka z obchodního, který jako jeden z mála dokázal ve svojí osobě spojit palubního důstojníka s počítačovým fandou a který dočasně převzal vedení projektu v době, kdy jsem byl na odchodu z Plavby v r. 1993. Ing. Synek dokonce sestavil skvělou prezentaci „Shipping Fleet Management Using Inmarsat Services“, kterou přednesl na konferenci Inmarsatu v Aténách v květnu 1993.

Co jsme z toho měli

Technologická a procesní inovace

- bezpečnost plavby a udržitelnost komunikace bez ohledu na pozici lodi a na počasí, možnost vysílání z většiny přístavů (telegrafie je většinou nepřípustná)

- integrace lodní sítě PC s automatikou strojovny a navigačními přístroji (experimentálně)

Inovace řízení

- urychlení všech datových přenosů při relativně nízkých nákladech (jeden přenos: cca 12 USD na loď a den.... tj. asi 3.600 USD na loď a rok)

- zprůhlednění řízení procesů - zejména v reportingu lodního provozu a v zásobování materiálem

- automatizace dříve manuálních procesů – denní reporty lodí, statistiky cest, výplaty, žádání materiálu atd.

Skutečná sociální inovace

- snad si mohu dovolit tvrdit, že jsme spustili rekvalifikační vlnu několika set lidí v ČNP (na ústředí i na lodích). Hodně z nich se možná naučili používat pécéčka v jejich dalších profesích, byznysech či jen pro pozdější nástup Internetu a emailu.

- umožnili jsme členům posádek telefonovat domů za režijní náklady a později dokonce posílat první emaily (kombinace DATEL + pošta domů) zdarma nebo za minimální poplatky (sám jsem na to kdysi psal Generální instrukci).

- a na co dnes vzpomínám nejraděj: v době listopadové revoluce již byly systémy instalovány na asi 18 lodích a také na ústředí a všechna ta politická prohlášení OF se valila tam a zpátky satelitním kanálem tak, že jsme to ani nestačili tisknout. Díky Datlu jsme byli nějak blíž k námořníkům na našich lodích v kritické době – a oni byli blíž ke svým rodinám a domovům.

Mělo to vůbec smysl?

Je skutečně otázka, jaký model řízení lodního provozu je optimální v daném segmentu přepravy, teritoriu, nákladu, lince atd. Je otázka zda úroveň integrace řízení, kterou jsme si v projektu kladli za cíl, byla vůbec opodstatněná v podmínkách tržní ekonomiky a zda mohla poskytnout naší firmě skutečnou konkurenční výhodu. To však není předmětem tohoto příspěvku – to ať posoudí jiní analytici a experti – diskuse je vítána.

Co si o tom myslíme dnes (každý sám za sebe)

Tady se budeme určitě lišit, možná je to téma k diskusní skupině?

Myslím, že každý z nás se naučil spoustu nových věcí – jak individuálně, tak jeden od druhého

Pronikli jsme jako firma do povědomí mezinárodní komunity v oblasti ship managementu

Objevili jsme taje virtuálních týmů a interních koučů a sponzorů mezi lidmi na lodích i na ústředí

Bylo to „fun“ – užili jsme přitom spoustu radosti, měli jsme to rádi, a to bylo možná to nejdůležitější!

Chtěl bych touto cestou upřímně poděkovat všem výše jmenovaným kolegům, spolupracovníkům, podporovatelům i oponentům (i těm dalším na které jsem možná zapomněl) za jejich proaktivní přístup k tomuto projektu a za krev, pot a slzy které mnozí z nich opravdu vydali za těch několik úžasných let. Třeba se ještě někdy setkáme!

Autor:

Zdeněk Jiříček

radiodůstojník  na řadě námořních lodí (1982 – 1987)

pracovník  ASŘ a ředitel ÚOA na ústředí ČNP (1987 – 1993)