Povídání o Legii

Legenda lodi Legie

Vzpomínka na začátky námořní plavby u nás
V únoru 1920 naši legionáři ve Vladivostoku podepsali příměří s vládou Sovětského Ruska a jejich návratu do vlasti teoreticky už nic nestálo v cestě. Nic, kromě oceánu.
Moře je ale ve srovnání s útrapami války překážkou nicotnou, stačí zabezpečit loď a posádku.Čeští námořníci přitom k dispozici byli: šlo o mužstvo rakousko-uherského chráněného křižníku Kaiserin Elizabeth, potopeného na počátku války v čínském Cingtao. Zbývalo tedy vyřešit pouze problém lodě.
V přístavu Kóbe na japonském ostrově Honšú přitom kotvil parník, který vyhovoval a navíc byl na prodej. Šlo o novostavbu Tajkaj Maru, která za sebou měla jednu jedinou plavbu. Ředitel pražské Legiobanky Šíp se svým poradcem Holubem provedli krátké jednání s majitelem lodi, japonskou firmou Uchida, a loď byla k dispozici. Legionáři ji zakoupili za 40 milionů tehdejších korun.
První plavbu pod čs.vlajkou Tajkaj Maru zahájila ve Vladivostoku 24.8.1920 (tehdy vezla jen osobní věci legionářů a navíc párek medvíďat (jimž se pak mohli Pražané obdivovat v Jelením příkopě na Hradčanech) a směřovala do Londýna a Terstu. Tam, k druhému výročí vyhlášení samostatnosti ČSR, byly 28.10.1920 slavnostně přejmenována na Legii. Není bez zajímavosti, že kmotrou Legie se stala paní Garigue-Masaryková a že křest provedla v zastoupení manželka bývalého legionáře, tehdejšího čs.konzula v Terstu, paní Milada Šebová.
Ještě v průběhu roku 1920 přešla Legie z majetku legionářů do vlastnictví Legiobanky, která ji ve spolupráci s hamburgským rejdařstvím HAPAG vysílala na relace do Severní a později i Jižní Ameriky, kam jsme vyváželi hlavně české sklo, papír a technologii pro elektrárny a cukrovary. Zpět se přepravovalo především obilí a tabákové výrobky.
Kapitánem Legie byl legendární Václav Woseček, též známý jako vynikající stíhací letec z I.světové války a držitel rakousko-uherského námořního leteckého diplomu č. 1, jako palubní důstojník tam sloužil kapitán a akademický malíř Jan Hakl, jako kadeti zde začínali Bedřich Stožický, Jakub Frey, Bohumil Klos a Klement Benda….
Na jaře 1930, kdy v průběhu dovolené V.Voseček stál na kapitánském můstku Legie J.Hakl, vstoupil náš parník do historie námořní dopravy.Zachytil totiž volání amerického parníku City of Klint, který měl na palubě cestujícího se záhadnou nemocí. Náš lodní lékař Roubal pacienta radiodepešemi vyléčil; jeho čin se dodnes připomíná společně s dalšími památkami ve vestibulu Střediska pro poskytování pomoci na moři, které je v Římě.
Provoz Legie skončila v roce 1930 hospodářská krize, protože v nastalých ekonomických podmínkách si Legiobanka nemohla dovolit provozovat námořní obchod.18.8.1933 Legii koupil řecký rejdař Pateras, který ji podle svojí manželky přejmenoval na Lilly. Pod novým názvem sloužil náš parník na mořích dál, naposledy ve spojeneckých konvojových sestavách.
Jeho osud zpečetil 9.3.1942 při cestě z Belfastu do Halifaxu zásah torpéda německé ponorky.

Autor:
neznámý, převzato z časopisu Maják

Vzpomíná kpt.Hakl

Povídání o Legii
První lodí pod československou vlajkou byl námořní parník LEGIE.
Loď byla zakoupena v Japonsku někdy v červenci 1920. Japonská posádky dovezla „Taikai-maru“ do Vladivostoku, kde ji převzala československá posádka pod vedení kpt.Josefa Holuba. Taikai-maru dostala nové jméno Legie a slavnostní křest byl proveden později v Terstu dne 28.října 1920.
Rejdařem byla nejdřív Likvidační komise ruských legií, která se později přeměnila v Centrokomisi, a.s. a Banku Československých legií. Během dalších deseti let byly provozovatelem Československá rejdařská společnost v koncernu Legiobanky.
V srpnu 1920 vyplula Legie z Vladivostoku na svou první plavbu pod československou vlajkou. Velitelem byly kapitán Josef Holub. Na plavbě se loď stavěla v Karatsu, Singapuru a Colombu za účelem doplnění zásob uhlí, vody a proviantu, projela Suezským průplavem a v říjnu přijela do Terstu.
Přivezla kolem tisíce legionářů včetně celého štábu funkcionářů budoucí Legiobanky, zavazadla a vojenskou výzbroj, náklad různých surovin, dva ušlechtilé koně a sibiřské medvědy, kteří pak dlouho žili v Jelením příkopu pod Hradem.
V Terstu byly loď pokřtěna a vybavena předepsanou posádkou podle předpisů ministerstva dopravy o námořní plavbě. Posádku tvořili bývalí námořníci z rakousko-uherského loďstva, Češi a Slováci.
V listopadu 1920 vyplula loď z Terstu na svou druhou plavbu nazpět do Vladivostoku, aby přivezla zbytek legionářů a čsl. občanů.

Po 50 letech žilo z pamětníků těchto prvních plaveb jen málo. Byli to
kapitán dálné plavby Václav Voseček (zemřel 5.12.1969)
první důstojník Bedřich Fruhwüth
druhý důstojník Jan Hakl
třetí důstojník Jan Beba
druhý strojní důstojník Karel Drobník

Základní údaje o lodi

Rok uvedení do provozu	1920
Rok vyřazení z provozu	1933
Rok stavby	1920
Místo stavby	Ushida
země stavby	Japonsko
Druh lodi	nákladní
Hrubá rejstříková tonáž (BRT)	5735
Hrubá nosnost (DWT)	8580
Kubická kapacita v m3
Maximální délka v m	122,0
Maximální šířka v m	16,7
Maximální ponor v m	7,54
Hlavní stroj	parní
výrobce	Ishikajima
výkon hl. stroje v KS	3750
průměrná rychlost v uzlech
Průměrná spotřeba PH v tunách

Autor:
kapitán dálné plavby Jan Hakl (1895-1973),
absolvent námořní školy v jugoslávské Pule,
velitel lodi Legie (1929-1930) a řady našich lodí po 2.světové válce

Výčet plaveb s/s Legie za prvé dva roky provozu

cesta č.	odkud	přes	kam	náklad	vzdálenost v mílích
1	Vladivostok		Terst	různé zboží pro ČSR	9400
2	Terst		Vladivostok	české zboží	9800
3	Vladivostok	Terst		občané ČSR
		Beuisar		lněné semeno
		Londýn	Hamburk	zboží Centrokomise	12930
4	Hamburk	New Orleans	Londýn	různé zboží	10100
5	Londýn	Cardiff	Montevideo	uhlí	6550
6	Montevideo	Buenos Aires
		Dunkerque	Antverpy	obilí a bavlna	6500
7	Cardiff		Bahia Blanca	uhlí	6400
8	Buenos Aires	Antverpy	Hamburk	živý dobytek a obilí	6800
9	Cardiff		Providence	uhlí	3550
10	New York	Janov	Neapol	obilí	4100
11	Neapol	Janov	New York	různé zboží	4100
	celkem				80230

Posádka na prvních cestách

kapitán	V.Voseček
lodní důstojníci	B.Fruhwürth
	J.Hakl
	J.Beba
strojní důstojníci	J.Überhuber
	K.Mikš
	K.Drobník
telegrafista	F.Donda
kormidelník	Lerch

Normální počet mužstva:
skupina
palubní	14
strojní	15
pomocná	6

Lodní oddělení banky Československých legií vedl kapitán J.Holub

Zdroj: Opis neidentifikované fotokopie pravděpodobně z přelomu let 1922/23

Jan Hakl

Životopis
Narozen 3.3.1895 v Praze, zemřel tamtéž 11.11.1973.
Jeden z prvních českých námořních kapitánů, malíř, člen Svazu čs.výtvarných umělců, žák akademického malíře K.Hollanda.
Po maturitě na reálném gymnáziu navštěvoval od roku 1913 námořnickou školu v jugoslávské Pule. Ještě před rozpoutáním 1.světové války narukoval do rakousko-uherského námořnictva, kde v průběhu války sloužil na křižnících Saida (kadet), Szigetvar (poddůstojník) a torpédoborci Uzsok (druhý důstojník). Na konci války dosáhl hodnosti lodního nadporučíka (fregatní poručík).
Po rozpadu Rakousko-Uherska zůstal jako slovanský důstojník ve službě v nově vzniklém jugoslávském válečném námořnictvu jako velitel torpédoborce Uzsok a pomáhal při odstraňování minových zátarasů v Jaderském moři.
V roce 1921 přešel na první čs.nákladní parník Legii, provozovaný pražskou Legiobankou; v letech 1929-1930, kdy byla Legie vyřazena z provozu, zde vykonával nejvyšší velitelskou funkci. Vychoval při tom řadu příštích kapitánů čs.dálné plavby, např. J.Freye a B.Klose. Loď Legie s kpt.Haklem na velitelském můstku vstoupila do dějin námořní dopravy příběhem svého lodního lékaře dr.Ivana Roubala, který radiodepešemi správně diagnostikoval onemocnění a přispěl k záchraně pacienta na palubě amerického parníku City of Flint.
V době hospodářské krize musel kpt.Hakl jako spousta jeho kolegů vylodit a pracoval až do roku 1948 jako bankovní úředník(u téhož zaměstnavatele). V letech 1948-1951 byl zaměstnán jako vedoucí směnárny Státní banky československé.
V dubnu 1951 přijal nabídku firmy Metrans (předchůdce Čechofrachtu) a nastoupil zde jako superintendant (superkargo, tj. zástupce společnosti, pověřený dohledem nad nákladem. Po obnovení čs.námořní plavby se vrátil na moře, nejprve jako velitel druhé čs.námořní lodě J.Fučík a později jako kapitán řady dalších čs.plavidel. V čs.obchodní flotě sloužil až do ledna 1959, kdy se odebral na zasloužený odpočinek.
Je pohřben v Biskajském zálivu, 46°41´8“ N a 06°52ˇ5“ W, hloubka 4400 m.

Vzpomíná kpt.Rusňák

Hold nejstaršímu kapitánovi v ČNP
Náš nejstarší kapitán v naší poválečné flotě, veliký vzdělanec a osobnost, narozený ještě v předminulém století, by kapitán Jan Hakl. Jeho námořní kariéra začala vstupem do kadetní školy c.k.Mariny v Pule, tedy v tehdejším Rakousko-Uhersku, kterou úspěšně skončil během 1.světové války v roce 1916 (Pula leží na poloostrově Istria, dnes patří Chorvatsku).Po absolvování školy praktikoval na c.k. válečných lodích a po vzniku Československé republiky přešel jako palubní důstojník do nově vzniklé čs.floty, jmenovitě na první loď Legii.Tato loď byla zakoupena jako novostavba v Japonsku (předtím pod japonskou vlajkou absolvovala pouze jednu plavbu). Pod naší vlajkou loď převážela naše ruské legionáře ze sibiřského Vladivostoku do Terstu.Po tomto úkolu převážela rovněž různé náklady pro ČSR. Ve dvacátých letech byly prodána a náš kapitán Jan Hakl šel pracovat k rejdaři, tj. do Legiobanky v Praze.
Kapitán Hakl byl velmi vzdělaný všeobecně a jazykově, člověk s nadáním k umění.Proto si běhen let v Praze vystudoval dálkově akademii, jmenovitě na akademického malíře. Tato vášeň ho provázela celý další život , jak na pevnině, tak i na moři – stále maloval, nejvíce moře a lodě.Měl taktéž ohromný smysl pro humor.
Po 2.světové válce byl pro své odborné kvality s zkušenosti vysílán (Metransem Praha) jako supercargo, na cizí lodě, které byly charterovány pro převážení nákladů pro Československou republiku. Po vzniku naší vlastní floty byl jmenován v lednu 1953 velitelem lodi m/s Julius Fučík, předtím také působil ve vzniklé rejdařské společnosti Čechofracht jako nautický inspektor a poradce. Dozoroval opravy a provoz naší první lodi po 2.světové válce s/s Republiky, a to na loděnicích v norském Stavangeru a polském Gdansku.
S jeho osobou se vážou zajímavé mezinárodní asociace. Prvními absolventy námořních škol nautického směru se stali dnešní kapitáni v důchodu kpt.Fojtů, Kantner, Putna a Rusňák a to v polském Štětíně. Přednášky z astronomie vedl profesor kpt.dálné plavby Antoni Ledochowski, pocházející z hraběcího rodu.Během prvních měsíců výuky v polském jazyku jsme měli všichni potíže zejména v odborné terminologii. Profesor Ledochowski při jedné počáteční zkoušce mne překvapil lámanou češtinou, když řekl: „Můžete mluvit česky, já rozumím, narodil jsem se na Moravě v Drahotušicích u Hranic.“ Během inspekčních pobytů kpt.Hakla na lodi Republika jsem se zmínil, že astronomii nás vyučoval nějaký hrabě Ledochowski. Kpt.Hakl nadšeně zvolal: „Vždyť je to můj spolužák z kadetky v Pule, spolu jsme se učili a potom sloužili na c.k. válečných lodích. Nevěřícně jsme na to zírali a říkali si, jak je ten svět malý.
V letech 1969/70 jsem byl velitelem na lodi Blaník na lince Štětín-kubánské přístavy. Kpt.Hakl byl již v důchodu v Praze, zatímco kpt.Ledochowski, ověnčený polskými řády za zásluhy, stále přednášel na Vysoké námořní škole ve Štětíně.V těch časech panoval v ČNP Prah hezký zvyk. Penzionovaným pracovníkům ČNP byly povolována jedna okružní rekreační plavba. A tak se v březnu 1969 na m/s Blaník nalodil kpt.Hakl, můj osobní patron a přítel.Moře nebylo k nám vlídné, obzvláště na zpáteční cestě z Kuby na Atlantiku jsme se plavili ve středu prudké bouře, mluveno meteorologickým jazykem, hluboké barometrické deprese. Stálá vichřice s vysokou vlnou měla stejnou rychlost a směr s naší lodí. Kpt.Hakl, pohladiv si bradku, přišel za mnou a řekl: „Pokusíme se to moře trochu uklidnit. Vezmi noviny, trhej je na úzké pásky a z můstku je pouštěj po větru. Já půjdu na poopdeck (záď) a budu dělat totéž.“ Nebudete tomu věřit, avšak moře se vždy uklidnilo na několik hodin o 2-3 baly Beaforta, takže jeme se mohli v klidu najíst, zejména na oběd a večeři. Tuto zajímavou proceduru jsme opakovali každý den plavby po Atlantiku a ono to fungovalo!Bylo to neuvěřitelné!!!Byl jsem vděčen kpt.Haklovi, že jsem se zase něčemu přiučil z dílny starých a osvědčených praktik.
Než jsme dopluli do Štětína, bleskla mně v hlavě myšlenka, zda bych nemohl zorganizovat setkání dvou dávných spolužáků, tj.kpt.Hakla s kpt.Ledochowskim. Co jsem si umínil, to jsem také udělal.Zatelegrafoval jsem našemu delegátovi ve Štětíně p.Herinkovi, aby po našem připlutí poprosil kpt.Ledochowkého, aby přišel na loď setkat se s dávným spolužákem kpt.Haklem.
A tak se také stalo. Po našem doplutí a uvázání lodi v přístavu Štětín přijelo taxi, ze kterého vystoupil v v bezvadné uniformě kapitána-profesora s řády na prsou, kpt.Antoni Ledochowski. Hned mne objal a „vycaloval“ jako starého přítele a řekl: „Panie kapitanie bardzo dziekuje za Panskie zaproszenie alez jak bedziemy z kolega rozmawiac, przeciz on po polsku nie rozmawia jak Pan“. Staří pánové se rovněž objali a políbili a začali vzpomínkami na staré časy v Pule. Neviděli se 51 let! Z počátku hovořili lámaným slovanským esperantem, tj. smíšeninou slov polských, českých, slovenských a ruských, až nakonec přešli na svůj dávný učební jazyk, tj.němčinu.
Vyjadřovali velikou radost ze svého setkání, neviděli se totiž od roku 1918, kdy se jejich cesty po vzniku samostatného Polska a Československa rozdělily. Moje radost byly stejná, neboť mne hřálo u srdce, že jsem přispěl takovou formou vděku k mým oběma velkým učitelům námořnictví, jakým byli oba kapitáni.Jako důkaz svého vděku mně kpt.Ledochowski dal s osobním věnováním jeho knihu Astronomia Zeglarska kpt.Haklem mně byl také později vnucen hezký obraz lodě na moři, který vlastnoručně namaloval.Tento obraz dodnes visí v mé ložnici nedaleko postele. Při pohledu na něj mně připomíná milé chvíle s oběma kapitány, vynikajícími odborníky s citlivým přístupem k nám mladším kolegům a vůbec ke všem lidem.Škoda, že již nejsou mezi námi!

Autor:
kapitán dálné plavby Milan Rusňák (*1930),
jeden z prvních absolventů námořní školy v Polsku, velitel řady našich námořních lodí

Prosba o námořnický pohřeb

Dopis kpt.Hakla generálnímu řediteli Františku Majerovi
Obracím se na Tebe s poněkud nezvyklou prosbou. Léta jsou tady a člověk se zajímá chtě nechtě o poslední věci člověka v případě úmrtí.
Chtěl bych, aby po kremaci byla má urna hozena do moře z paluby některé naší lodi a vydán o tom dokument – jako výpis z lodního deníku, na které zeměpisné šířce a délce se to stalo. Dokument by byl trojmo předán mým pozůstalým:
Manželka Marie Haklová
Ing.Zdeněk Hakl – Praha
Ing.Milan Hakl - Troja
Nevím, zda se tato moje poslední vůle srovnává se zákonitými předpisy a prosil bych o Tvé laskavé vyjádření v té záležitosti.
Dále bych svoje obrazy s rámy , které se týkají více moře, chtěl věnovat Námořní plavbě, aby je použila pro výzdobu svých kanceláří a lodních obývacích prostorů, eventuelně jako dar zasloužilým pracovníkům.

Vzpomíná kpt.Hošek

11. dubna 1974
Již tři dny bylo moře pokryté mlhou. Skagerrak, Severní moře. V Doverské úžině nebylo vidě příď lodi. Hustá bílá tma a zvuk sirény. Kapitán u radaru, důstojník a námořník na křídlech můstku, kormidelník. U bóje South Falls zněly zvonky strojního telegrafu, vyhýbání. Padesáttři lodě v okruhu 12 mil, pět lodí křižuje kurs. Před majákovou lodí Varne se mlha pomalu zvedla; půl, jedna,dvě, skoro tři míle. To bylo odpoledne třetího dne. Po půlnoci se nakrátko vrátila.
Je ráno. Slunce se prodírá přes rozmazaný prostor, zhasínají navigační světla. Na stožár letí československá vlajka znovu pomalu klesá do půli stožáru. Napíná se v sílícím větru. Obzor kolem se stále rozšiřuje a ukazuje další a další lodě.. Všechny spěchají. Plout se musí…….
Dopoledne zaměřuje kapitán radarem Ile de Ouessant, loď mění kurs, vyplová na oceán. Směr plavby k mysu Finisterre, dávnému konci evropského světa. Lodní zvon odměřuje čas služeb a kolem plují lodi. Směřují na západ do přístavů obou Amerik, na jih na Středomoří, do Afriky i Asie, na sever do Evropy a na východ do Biskajského zálivu.Loď se stále více houpá, vlny rostou do čtyř metrů a stříkají na palubu. Obloha i moře má ocelově šedou barvu Atlantiku.
Slunce proráží mezi mraky nízko nad západním obzorem. Loď stále snižuje rychlost a stáčí se šikmo proti vlnám. Kolem křižuje své cesty a vyhýbá se pět lodí.Loď již téměř stojí. Na levém boku hlavní paluby je nastoupena posádka, před ní velitel lodi.Paluba se houpe, občas udeří a vystříkne vlna, je ticho.Minuta, dvě, deset minut ticha a pohledu na moře. Loď stojí a ze zádi jde šest námořníků.Nesou těžkou desku pokrytou státní vlajkou, zastavují se , kladou desku okrajem na zvýšený bok lodi. Velitel lodi pronáší slova rozloučení. Končí. Zní dlouhý tón loďmistrovy píšťaly, dva posluchači námořní školy zvedají konec desky, z pod vlajky klouže urna zašitá v hrubé plachtovině, dopadá do vln a mizí. Nad lodí zní lodní zvon. Osm úderů – konec služby, osm úderů – konec života námořníka.
Kolem je moře a lodi, začal znovu pracovat motor. Všichni námořníci mimo službu sedí v saloně lodi, před každým stojí sklenka. Sedí tiše, až velitel pronese přípitek "Na památku starého kapitána, za ty, kdo jsou na moři!“ Rozcházejí se. Loď pluje dál do větrné noci.
V lodním deníku m/s Kriváň je na stránce ke dni 11.4.1974 tento zápis:
„19.04/04.8 v poloze: šířka 46°41´8 N, délka 0652°´ 5 W, na křižovatce námořních cest Atlantického oceánu, byla posádkou lodi uložena do moře urna s popelem kpt.Jana Hakla. Čest jeho památce!“
Věčnou vzpomínku památce kpt.Jana Hakla na palubách všech lodí plujících pod československou vlajkou nad jeho mořským hrobem!

Autor:
kapitán dálné plavby ing. Jan Hošek (1935-1954),
absolvent námořní školy v Oděse, velitel Kriváně a řady našich námořních lodí