Autor:

kapitán dálné plavby ing.Jan Hošek (1935-1984),

absolvent námořní školy v Oděse, velitel Kriváně a řady našich námořních lodí

Hold nejstaršímu kapitánovi v ČNP

Náš nejstarší kapitán v naší poválečné flotě, veliký vzdělanec a osobnost, narozený ještě v předminulém století, by kapitán Jan Hakl. Jeho námořní kariéra začala vstupem do kadetní školy c.k.Mariny v Pule, tedy v tehdejším Rakousko-Uhersku, kterou úspěšně skončil během 1.světové války v roce 1916 (Pula leží na poloostrově Istria, dnes patří Chorvatsku). Po absolvování školy praktikoval na c.k. válečných lodích a po vzniku Československé republiky přešel jako palubní důstojník do nově vzniklé čs.floty, jmenovitě na první loď Legii. Tato loď byla zakoupena jako novostavba v Japonsku (předtím pod japonskou vlajkou absolvovala pouze jednu plavbu). Pod naší vlajkou loď převážela naše ruské legionáře ze sibiřského Vladivostoku do Terstu. Po tomto úkolu převážela rovněž různé náklady pro ČSR. Ve dvacátých letech byly prodána a náš kapitán Jan Hakl šel pracovat k  rejdaři, tj. do Legiobanky v Praze.

Kapitán Hakl byl velmi vzdělaný všeobecně a jazykově, člověk s nadáním k umění.Proto si běhen let v Praze vystudoval dálkově akademii, jmenovitě na akademického malíře. Tato vášeň ho provázela celý další život , jak na pevnině, tak i na moři – stále maloval, nejvíce moře a lodě.Měl taktéž ohromný smysl pro humor.

Po 2.světové válce byl pro své odborné kvality s zkušenosti vysílán (Metransem Praha) jako supercargo, na cizí lodě, které byly charterovány pro převážení nákladů pro Československou republiku. Po vzniku naší vlastní floty byl jmenován v lednu 1953  velitelem lodi m/s Julius Fučík, předtím také působil ve vzniklé rejdařské společnosti Čechofracht jako nautický inspektor a poradce. Dozoroval opravy a provoz naší první lodi po 2.světové válce s/s Republiky, a to na loděnicích v norském Stavangeru a polském Gdansku.

S jeho osobou se vážou zajímavé mezinárodní asociace. Prvními absolventy námořních škol nautického směru se stali dnešní kapitáni v důchodu kpt.Fojtů, Kantner, Putna a Rusňák a to v polském Štětíně. Přednášky z astronomie vedl profesor kpt.dálné plavby Antoni Ledochowski, pocházející z hraběcího rodu. Během prvních měsíců výuky v polském jazyku jsme měli všichni potíže zejména v odborné terminologii. Profesor Ledochowski při jedné počáteční zkoušce mne překvapil lámanou češtinou, když řekl: „Můžete mluvit česky, já rozumím, narodil jsem se na Moravě v Drahotušicích u Hranic.“ Během inspekčních pobytů kpt.Hakla na lodi Republika jsem se zmínil, že astronomii nás vyučoval nějaký hrabě Ledochowski. Kpt.Hakl nadšeně zvolal: „Vždyť je to můj spolužák z kadetky v Pule, spolu jsme se učili a potom sloužili na c.k. válečných lodích. Nevěřícně jsme na to zírali a říkali si, jak je ten svět malý.

V letech 1969/70 jsem byl velitelem na lodi Blaník na lince Štětín-kubánské přístavy. Kpt.Hakl byl již v důchodu v Praze, zatímco kpt.Ledochowski,  ověnčený polskými řády za zásluhy, stále přednášel na Vysoké námořní škole ve Štětíně.V těch časech panoval v ČNP Prah hezký zvyk. Penzionovaným pracovníkům ČNP byly povolována jedna okružní rekreační plavba. A tak se v březnu 1969 na m/s Blaník nalodil kpt.Hakl, můj osobní patron a přítel.Moře nebylo k nám vlídné, obzvláště na zpáteční cestě z Kuby na Atlantiku jsme se plavili ve středu prudké bouře, mluveno meteorologickým jazykem, hluboké barometrické deprese. Stálá vichřice s vysokou vlnou měla stejnou rychlost a směr s naší lodí. Kpt.Hakl, pohladiv si bradku, přišel za mnou a řekl: „Pokusíme se to moře trochu uklidnit. Vezmi noviny, trhej je na úzké pásky a z můstku je pouštěj po větru. Já půjdu na poopdeck (záď) a budu dělat totéž.“ Nebudete tomu věřit, avšak moře se vždy uklidnilo na několik hodin o 2-3 baly Beaforta, takže jeme se mohli v klidu najíst, zejména na oběd a večeři. Tuto zajímavou proceduru jsme opakovali každý den plavby po Atlantiku a ono to fungovalo!Bylo to neuvěřitelné!!!Byl jsem vděčen kpt.Haklovi, že jsem se zase něčemu přiučil z dílny starých a osvědčených praktik.

Než jsme dopluli do Štětína, bleskla mně v hlavě myšlenka, zda bych nemohl zorganizovat setkání dvou dávných spolužáků, tj.kpt.Hakla s kpt.Ledochowskim. Co jsem si umínil, to jsem také udělal.Zatelegrafoval jsem našemu delegátovi ve Štětíně p.Herinkovi, aby po našem připlutí poprosil kpt.Ledochowkého, aby přišel na loď setkat se s dávným spolužákem kpt.Haklem.

A tak se také stalo. Po našem doplutí a uvázání lodi v přístavu Štětín přijelo taxi, ze kterého vystoupil v v bezvadné uniformě kapitána-profesora s řády na prsou, kpt.Antoni Ledochowski. Hned mne objal a „vycaloval“ jako starého přítele a řekl: „Panie kapitanie bardzo dziekuje za Panskie zaproszenie alez jak bedziemy z kolega rozmawiac, przeciz on po polsku nie rozmawia jak Pan“. Staří pánové se rovněž objali a políbili a začali vzpomínkami na staré časy v Pule. Neviděli se 51 let! Z počátku hovořili lámaným slovanským esperantem, tj. smíšeninou slov polských, českých, slovenských a ruských, až nakonec přešli na svůj dávný učební jazyk, tj.němčinu.

Vyjadřovali velikou radost ze svého setkání, neviděli se totiž od roku 1918, kdy se jejich cesty po vzniku samostatného Polska a Československa rozdělily. Moje radost byly stejná, neboť mne hřálo u srdce, že jsem přispěl takovou formou vděku k mým oběma velkým učitelům námořnictví, jakým byli oba kapitáni.Jako důkaz svého vděku mně kpt.Ledochowski dal s osobním věnováním jeho knihu Astronomia Zeglarska kpt.Haklem mně byl také později vnucen hezký obraz lodě na moři, který vlastnoručně namaloval.Tento obraz dodnes visí v mé ložnici nedaleko postele. Při pohledu na něj mně připomíná milé chvíle s oběma kapitány, vynikajícími odborníky s citlivým přístupem k nám mladším kolegům a vůbec ke všem lidem.Škoda, že již nejsou mezi námi!

Autor:

kapitán dálné plavby Milan Rusňák (*1930),

jeden z prvních absolventů námořní školy v Polsku, velitel řady našich námořních lodí

Malý modrý medailónek –vzpomínka na Hakla

       Chci se zmínit ještě o jednom jubileu, které bychom si měli, v souvislosti s třicátým výročím ČNP, připomenout. V roce 1959, kdy československé námořní lodě, po reorganizaci v podnikovém zázemí, vyplouvaly na dálné plavby pod novým firemním titulem, nenápadně a bez fanfár opouštěl scénu moří a oceánů kapitán dálné plavby Jan Hakl. My jsme začínali, on oficiálně končil s námořní činností a ve věku 64 roků odcházel do důchodu. Později jsme se s ním sice ještě několikrát na moři setkali – jako s velitelem na akci SLAPY, jako s poradcem, nebo čestným pasažérem – to už ale nebyl nijak výrazně účasten na ekonomicko provozním zápolení nového podniku. Pro nás, kteří jsme s ním v té době přišli do styku, se ovšem stal nedílnou součástí našich třicetiletých vzpomínek. Poznali jsme ho především jako dobrého člověka a citlivého umělce a ve vyprávění starších pamětníků byl vždy i dobrým kapitánem.

V roce 1960 s námi plul na lodi KLADNO, aby podpořil jistotu začínajícího velitele kapitána Fojtů. Byla to pro něho více méně rekreační cesta, kdy se mohl s klidným svědomím věnovat svým uměleckým zálibám. Studoval proměnlivou tvář moře, jako by to byla pózující Mona Lisa se svým záhadným úsměvem. S paletou a s malířským stojanem se stavěl proti vlnám a na plátně zachycoval scenérie s bohatým barevným spektrem před východem a po západu slunce. V Port Saidu měl na kartonu načrtnutou skicu imposantní budovy kapitanátu, sépiově bílou bělobou olovnatou zvěčnil nejkrásnější nebe nad svinibrodskou zelení a červenými střechami Singapuru. Ve volných chvílích si rád popovídal i se strážním námořníkem. Třebas to byl jenom obyčejný začínající deckhand – nová ruka pro palubu. Několik dní jsme stáli v přístavu Sihanoukville v Kambodži. Štefan Karivalis, starší námořník známý sou obchodní zdatností, získal tam tehdy výhodnou transakcí, za jedny hodinky zvané „funtovky“ pěkného opičáka. Za lékařské dobrozdání a zdravotním stavu, které požadoval velitel, zaplatil ovšem praktickému lékaři v městě Sihanukově 30 dolarů. Je zajímavé, že většina zvířat, která kdy byla na lodích, dostávala jméno Pepík. Také toho našeho nového kamaráda pokřtili na Josefa. Mladý kapitán ho neměl příliš rád a zakázal mu vstup do ubytovacích prostorů posádky. Uvázaný na přídi – pod bakem – prožíval Pepík těžké chvíle úzkosti a strachu, vždy když se spouštěla nebo vytahovala kotva a vrčel kotevní naviják. Většinou se namotal nakrátko na tyči vyčnívající nad vchodem a z můstku bylo možné dalekohledem pozorovat, jak se snaží drobnými prstíky rozmotat ten propletenec. Chvílemi se oběma rukama chytal za hlavu, jako lidé v stresové situaci a někteří pozorovatelé z toho měli velkou legraci. Jenom Člověk Jan Hakl si ukazováčkem a palcem promnul svou šedivou bradku a poslal strážného z můstku: „Jděte ho tam prosím vás rozmotat, nebo se z toho chudák zblázní“. Kapitán Hakl přelodil v Číně na loď Slapy, která tehdy dočasně plula pod naší vlajkou a Pepík, když už si zvykl a našel mezi námi dobré kamarády, byl na zpáteční cestě do Evropy vyměněn na Sicílii za dvě chodící panny.

       Doma jsem se potom několikrát setkal s kapitánem jako se starším přítelem. Společně jsme v Lounech navštívili pana učitele Mirvalda, také Člověka s velkým začátečním písmenem a z roku 1969 mám hezkou vzpomínku na návštěvu u Haklů na chatě v Poříčí nad Sázavou. Starý pán pracoval na zahrádce v kožené pracovní zástěře, s bílou bradkou, bělovlasý. Nevím proč, ale tak nějak jsem si asi představoval Lešetínského kováře. Paní Haklová nám ukazovala fotografie svých synů, pionýrů a další dokumentární snímky s vysokoškolských promocí: „Takhle mi je zanechal, když odešel na moře a takové jsem mu je odevzdala.“ V tom výroku byla naostřená výčitka opuštěné ženy, která musela všechno zvládnout sama, ale také hrdost a sebechvála, že se to podařilo. Poslední osobní setkání se uskutečnilo na podnikové schůzi ROH v budově Čechofrachtu. Přišel skromný a nenáročný jako vždy, vypil svou sklenku a popovídal se známými. Když jsme se po schůzi venku rozcházeli, každý z nás najednou někam moc pospíchal. Jenom dva veteráni – kpt. Jan Hakl a kpt. Klos – zvolna odcházeli na zastávku tramvaje. Zavěšeni do sebe, s individuálním pocitem, že jeden druhému poskytují nezbytnou oporu, ztráceli se pomalu v anonymitě davu, jako v mlhavém oparu. Dva parníky odepsané z námořního rejstříku, které už daleko nedoplují. V jednom dopise si ještě kapitán postěžoval na žlučník, že si nikdy nepředstavoval jaké patálie a bolesti může vyprovokovat taková malá žoužvička. Potom už přišlo jen smuteční oznámení – tečka za jedním lidským životem. Nakonec to ani nebyl žlučník, ale obyčejný apendix, který tu nežádoucí tečku zavinil.

       Vždy třetího března připomínáme nedožité narozeniny našeho kapitána č.1, a 15.listopadu 1973 jsme se s ním rozloučili v obřadní síni krematoria. Mám před sebou projev kapitána Milana Rusňáka, v kterém patřičně zhodnotil životní dráhu zesnulého, pročítám několik stránek vánočního rozhlasového pořadu, kde kapitán Hakl se sám v roce 1972 vyzpovídal z vlastního životopisu, orientuji se v dalších materiálech z jeho života. Jako bych vstřebával fluidum osobnosti, z které mám vytvořit literární postavu.

       S osmnáctiletým Jendou Haklem nastupuji v roce 1913 k rakousko-uherskému válečnému námořnictvu, prožívám s ním rozpínavé mládí, kdy poprvé přicházel do styku s mořem i s drilem vojenské maríny, absolvujeme námořní akademii a další roky funkčního i ideového dozrávání. Nejpodstatnějším úsekem jeho života je bezesporu jedenáct roků prožitých s čsl. námořní lodí LEGIE. To byl v nejlepším věku a v plné mužné síle poznával svět, tehdy ještě ne tak příliš okoukaný a důsledně zmapovaný. Dvě cesty na Dálný východ do Vladivostoku, potom převážně Jižní Amerika – Montevideo, Buenos-Aires, Bahia Blanca – na severu Baltimore, New York, Providence, v Evropě Cardiff, Antverpy, Hamburk, Terst, Janov, Neapol … Škoda, že zápisky z této doby později sám zničil, protože se mu v ideové dospělosti zdály být naivní a příliš romantické. V období 1931 – 1951 bylo zase až příliš mnoho tvrdého realismu. Celosvětová krize v třicátých letech, hnědý mor hitlerismu, válečná hysterie. Existenčními motivy připoutaný k profesi bankovního úředníka – ve sféře reálných čísel, procent a úroků – proseděl a promarnil občan Jan Hakl dvacet suchých let. Daleko od putujících horizontů, daleko od rektascencí a deklinací hvězdných souřadnic. Jednoho dne, snad v roce 1950, se objevil u valutové přepážky Čsl. státní banky v Praze Na příkopech mladý muž v uniformě studenta polské námořní školy. Po provedené peněžní transakci byl překvapen otázkou: „Už umíš dělat se sextantem?“ Ve své mladické hrdosti si zřejmě pomyslil, co že asi takový inkoust může vědět o stupních a minutách hvězdných výšek. Uplynul čas a ti dva se znovu setkali na palubě čsl. námořní lodi. Ten ouřada tam byl kapitánem, mladý muž ve funkce palubního kadeta. Na frekvencích radiotelegrafie se tehdy objevila nová volací značka O L G B – československá námořní loď JULIUS FUČÍK – druhá v pořadí po staré REPUBLICE. Elegantní štíhloboká, na tehdejší poměry možno říci krasavice. Po bývalém majiteli v z Marseille jí zůstal francouzský šarm a v malém servisním tanku v hospodářském sektoru několik hektolitrů francouzského vína, které bylo teprve za dva měsíce po vyplutí náhodou objeveno. Nějaký čas udržovali nálezci svůj objev v tajnosti a velitel lodi Jan Hakl se jen divil jakou mají jeho námořníci optimistickou náladu. Když potom došlo k legální tropické konzumaci, místo přípitku „na zdraví“ provolávali heslo VIVAT FRANCE a zpívali Marseilleisu. Na této lodi absolvoval kapitán 23 cest převážně na Dálný východ do Číny a zpět do evropských přístavů. Vypráví se o jedné pěkné bouři na Černém moři, kde se JULIUS FUČÍK elegantně nakláněl až v padesáti stupňových přechylech a hledal svou šanci na přežití. Velitel opřený na křídle můstku se stopkami v ruce čekal na devátou vlnu – tu největší – aby po jejím odeznění provedl obrátku. „Na vlnu myslím, na devátou“ – vyznává se v jedné své básničce ze svých tajných myšlenek František Branislav, ale když se ta devátá vlna valila po palubě a její tříšť dusila poziční světlo na hlavním stožáru, měl každý ze zúčastněných k poezii hodně daleko. V Bosporu je tehdy přivítali jako zázračně zachráněné z atomové války.

       Pět roků na lodi JULIUS FUČÍK uteklo jako voda, protože „čas jako voda utíká, čas jako moře je“. Když už je po bouřích a uragánech můžeme citovat Jiřího Wolkera, oblíbeného kapitánova básníka. Po obou nám zůstalo černě orámované motto jejich skromného života: „Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak k ránu květiny.“

       Citová vlna v srdcích už dávno odezněla a vzpomínky ty je nutné křísit a osvěžovat, aby se nikdy nezapomnělo, že tady byl jednou jeden kapitán. Ten, který miloval moře mladickou i pozdní láskou a zůstal mu věrný i po smrti. Nebylo tak docela jednoduché splnit jeho poslední vůli, získat povolení k vývozu, vyhovět požadavkům a byrokratickým předpisům úřadů. Dne 11.dubna 1974 byl na lodi Kriváň vykonán akt námořnického pohřbu. Urna zašitá v plátěném obalu, byla spuštěna do moře v blízkosti Biskajského zálivu, v průsečíku zeměpisných souřadnic 46°41;8 severní šířky, 6°52;5 západní délky. Poslední určená pozice velkého putování a v houbce 4.400m hrobka mořského tuláka. Žádná Cheopsova pyramida, ani sarkofág nebo mramorový náhrobek. Leží tam na dně v písečném nánosu, jako pod prostým křížem voják v širém poli a všechny lodě spěchající po rušné námořní magistrále mezi majáky Ushant a Finister, jakoby vplouvaly, vplouvaly do jeho modrých očí.

       Jestliže někdy poplujete nad onou hlubinou – vy nové elegantní lodě, vy mladí perspektivní kapitáni – zapněte echosondu a vyšlete impuls tam dolů k té osamělé amfoře. A zahoukejte. Jeden dlouhý zvukový signál vržený do prostoru, jako důkaz, že běží dál štafeta vzpomínek na kapitána, který se jmenoval   J A N   H A K L.

       Až se vrátíte domů z velkých dálek a náhodou v Praze pojedete do Dejvic – nejenom do Tuzexu, ale o kousek dál za Hanspaulku – zastavte se u svatého Matěje, tam kde se kdysi odbývaly matějské poutě, veselice a radovánky. Na hřbitově najdete skromný pomníček s kotvou a s nápisem: „Bohumil Klos   kapitán dálné plavby.“ Další kotevní pozice, kterou už žádný uragán ani seismická vlna nevyvrátí.

Autor:

František Ptáček (*1930)

absolvent námořní školy v polské Gdyni,

palubní důstojník na řadě našich námořních lodí

z knihy

Modré vzpomínky    

Bohumil Klos

Narozen 9.2.1904 v Ljubinje, okr.Mostar, zemřel 10.2.1974 v Praze. Jeden z prvních kapitánů dálné plavby, astronom a přírodovědec (entomolog).

Pocházel z české rodiny, žijící v Jugoslávii; kromě mateřštiny hovořil i chorvatsky, německy, anglicky, polsky a italsky.

Po maturitě v Blje Luke (1920) navštěvoval námořní akademii v Bakaru; po vyřazení (1926) nastoupil jako námořní kadet v rejdařství Artur Zdenkovič Trieste, kde na různých lodích absolvoval praxi, potřebnou k vykonání důstojnických zkoušek. S diplomem námořního poručíka nastoupil jako lodní důstojník na prvním československém nákladním parníku Legie (1928). Po ukončení provozu Legie sloužil na další čsl.lodi Little Eve jako palubní důstojník (1934-1936), poté vykonával funkci přístavního kapitána v Komárně (1936-1938).

V průběhu 2.světové války pracoval jako navigační úředník České letecké společnosti (existence této společnosti, vlastnící několik letadel, uskladněných v hangáru v Jinonicích, unikla pozornosti protektorátních úřadů. Po válce 1945-1948) byl zástupcem firmy Intrasped, později Metrans.

O roku 1952 velel první poválečné lodi Republika a poté i na dalších lodích (Dukla, MírI., Vítkovice I. a Republika II. Přestože již v únoru 1964 mohl odejít na zasloužený odpočinek, pracoval v oboru námořní dopravy dál, dělil se o své bohaté zkušenosti s mladými námořními důstojníky a vychoval řadu nástupců. Poslední plavbu ukončil 12.9.1973.

Je pohřben na dejvickém hřbitově u kostela sv.Matěje.

Jakub Frey

Narozen  8.6.1906 v Postřekově u Domažlic, zemřel 23.10.1987 v Praze.

Jeden z prvních českých námořních kapitánů a vůbec první z těch, co námořnické řemeslo poznali od píky: jako absolvent námořnické akademie prošel všemi stupni tvrdé lodní dřiny od plavčíka – kadeta přes palubního důstojníka až k funkci toho, jak říkají Britové „co je Prvním po Bohu…“

Po maturitě na reálce v  Domažlicích dostal stipendium na státní námořní akademii v Bakaru, kterou absolvoval 1925. Jako kadet a později po složení zkoušek na námořního poručíka (1927) se plavil na čs.obchodní lodi Legie, provozované pražskou Legiobankou. Později se plavil na lodích Baťovy společnosti Morava a Little Eve; na druhé z jmenovaných vykonával, poté co složil kapitánské zkoušky v Kotoru (1932) funkci velitele a to až do jejího odprodeje 1935.

Neexistence čs.námořního loďstva až do roku 1952 jej přinutila vykonávat různá občanská povolání. V průběhu hospodářské krize, až do roku 1938, působil jako Baťův  nákupčí surovin  (koží)  v Angole, 1939 byl vedoucím provozu na plavebním  kanále téže firmy na jižní Moravě, později jako skupinový vedoucí v nákupním oddělení. V roce 1948 přešel jako šéf obchodního oddělení n.p Moravia, později pracoval v Centrolloydu, byl vedoucím kanceláře Čs.plavby oderské v Praze a dále vedoucím nákupu lidového družstva znak v Praze.

1952 byl požádán nově ustaveným podnikem zahraničního obchodu Čechofracht , aby svými zkušenostmi pomohl naší nově vznikajícíc poválečné námořní dopravě (po poškození první čs.poválečné nákladní lodi Republika v Čínském moři). 1954 převzal jako kapitán první novou loď Lidice, postavenou pro čs.rejdařství. Velel řadě lodí, působil jako pedagog a publicista (věnoval se výchově a výcviku našich mladých námořníků, předával jim své zkušenosti a napsal řadu odborných publikací - Loď, moře, námořníci, skripta Námořnická praxe , Angličtina pro námořníky aj.) a překladatel z portugalštiny. Vychoval řadu nástupců.

Dostalo se mu uznání na podnikové i celostátní úrovni (1966 státní vyznamenání „Za vynikající práci).

Do důchodu odešel v roce 1966, jako kapitán však jezdil až do roku 1978. Je pohřben v moři (80 st.v.d., 0,6 st.s.š.) u ostrova Srí Lanka (dříve Ceylon).

Josef Horčic

Narozen 24.12.1905 v Lounech, zemřel 5.11.1983 v Praze. Jeden z prvních a nejznámějších českých námořních kapitánů.

Po maturitě na vyšší reálce v Lounech a na gymnáziu v Brně (1923) získal stipendium ke studiu na jugoslávské námořní akademii v Dubrovníku, kterou absolvoval v roce 1927. Nejprve se plavil jako námořní kadet v jugoslávském obchodním loďstvu; první státní zkoušku složil a hodnosti námořního poručíka dosáhl roku 1932; druhou státní zkoušku vykonal a diplom námořního kapitána obhájil v Kotoru roku 1936. Kromě češtiny ovládal plynně němčinu, angličtinu, ruštinu, polštinu, italštinu, francouzštinu a srbochorvatštinu.

V průběhu hospodářské krize nebyly pro československé námořníky na moři práce a proto musel vylodit a přijmout občanské zaměstnání. 1937-1938 pracoval jako havarijní referent dopravní společnosti „Labská Magdeburk.“ V průběhu 2.světové války1939-1940 byl odborným referentem mezinárodní dopravy v Transportě Praha. V následujících letech prošel řadu civilních zaměstnání: u firmy Gruntorád stavebniny Praha (1940-1945); později přešel k Intrasped-Metrans(1945-1951) jako vedoucí skupiny. 1951 byl recepčním karlovarského hotelu Pupp a 1951-1953 pomocným horníkem Rudného průzkumu Ejpovice.

Ustavení Čechofrachtu a obnovení československé námořní plavby jej v červenci 1953 znovu přivedlo na palubu a velitelský můstek československých obchodních lodí, nejprve v Šanghaji jako prvního důstojníka na parníku Republika I. Až do svého odchodu do důchodu velel na řadě našich nákladních lodí, např. na prvním tankeru Ostrava, provozovaném v dubnu 1959 ustavenou akciovou společností s mezinárodní účastí Československá námořní plavba. Jeho práce byla oceněna řadou vysokých vyznamenání a řádů (1966 „Za vynikající práci“).

Je pohřben na dejvickém hřbitově u kostela sv.Matěje vedle kpt.B.Klose.