Čas
neúprosně běží, z nás nedávno asistentů, plavčíků, stewardů jsou již
důchodci, kteří mají již dost času na vzpomínání pěkných chvil z oněch
dávných časů, počátků naší poválečné námořní plavby,
Když
už je řeč o dávných časech, nelze nevzpomenout na historii dvou Rudolfů. Rudla
Fojtů a Kurc byli posláni nejdříve na praxi na polské lodě. Na lodi Lublin
pracovali, kde bylo právě potřeba. Byli také zařazeni jako trimeři a tak pilně
přihrnovali uhlí k vertikálním šachtám, kde palivo klouzalo až k lopatě
topičů. Rudla Kurc, jak vzpomíná druhý Rudla, byl v teplácích, tvář černou,
takže ve tmě neviditelný jako herec černého divadla. Nešťastnou náhodou sklouzl
do šachty a koulel se v uhlí jako klubko přímo na lopatu topiče. Ten se strašně
ulekl,vytrhl zpod něj lopatu a chtěl černý přízrak (údajně čerta) lopatou
utlouct, vzývaje přitom všechny svaté. Naštěstí mu v tom druhý topič, asi
chladnokrevnější, zabránil. Tato událost se povídala dlouho v jídelnách polských
lodí.
Z
Rudly Kurce byl pak kuchař zvaný korabelník a Ruda Fojtů pracoval na palubě.
Později byl pověřen funkcí palubního skladníka na lodi Republika. Prvním
důstojníkem byl Řek jménem Tzavaraz. Jednou týdně mu dával skladník k podpisu
výdejky na spotřebovaný palubní materiál. O prvním bylo známo, že by si pro
korunu nechal vrtat koleno. Nechal se, např. na lodi v Suezském kanále ostříhat
a holič pak hodinu tloukl na dveře jeho kabiny, aby zaplatil. Jednou napsal
skladník na výdejku toto: "Dnes dávám pro posádku 10 kartonů piva obzvláště
dobře vychlazeného“. První samozřejmě výdejku podepsal s ostatními, nikdy je
nečetl. Bylo z toho spousta legrace a kapitán Klos to vzal jako povedený kousek
a přitlačil prvního, aby podhodil alespoň dva kartony, když podepisuje a neví
co. Výdejku pak za to dostal, aby ji .sám roztrhal.
Na
lodi Republika ještě zůstaneme, z té mám nejvíce pěkných zážitků a vzpomínek.
Jako nejznámější a snad dochovaná mezi námořníky až do dnešních dnů je historka
o "Vencovi z bedny".
Jak
je známo loď Republika byla lodí parní o rychlosti asi deseti uzlů, samozřejmě
bez klimatizace. V tropech bylo v kabinách stále kolem 30° i více, hlavně ve
střední nástavbě nad strojovnou a kotelnou. Nad kotelnou byla podlaha v kabinách
doslovně horká a dokonce matrace byly teplé. Z těchto kabin se v tropech všichni
stěhovali na palubu, kde také spávali. Při nočním buzení byl vždy problém najít
toho pravého, když za ranního ochlazení se všichni zamotali do dek a byli pak
jeden jako druhý. Topič Venca z Ruzyně již delší dobu pozoroval kuchaře, až
vyberou poslední brambor z bedny k tomu zhotovené na "pupdeku". Bedna byla asi
dva metry dlouhá, dostatečně vysoká, široká i vzdušná díky žaluziím. Jakmile
byla prázdná, Venca se do ní okamžitě stěhoval s matrací, dekou a polštářem.
Snad uplatil kuchaře, že mu ji přenechali nebo byli rádi, že nemuseli už chodit
pro brambory tak daleko a rádi se jí zbavili, to se už dnes nedovíme. Od toho
času se stala bedna Vencovou svatyní a jiní z midshipu mu ji záviděli. Vymýšleli
proto na Vencu různé podrazy. Nejčastěji polévali bednu vědrem vody nebo
postříkali hadicí nad ránem, kdy tvrdě spal po "psí vachtě" a měli hroznou
radost, když za chvíli Venca vystrčil rozespalý hlavu z bedny a zabručel si jen
tak pro sebe "kruci, moře jako olej a fala jak kráva až sem". Jednou u piva mu
řekl mazač Vobr "Venco, ty vole, víš-li, že budeš jednou slavnej, kdo se může na
tomto světě pochlubit, že přeplaval v bedně na brambory tři oceány a celou řadu
moři. Věř mi,Venco." Zda Venca uvěřil nebo ne, to nevím, ale že měl Vobr pravdu,
to vím dodnes.
Na
lodi byla celá řada lidí, kteří uměli držet partu, byli pracanty a po práci samá
legrace. Mezi takové patřil i tesař Josef Jirchovský z Mělníka. Měl skutečně
zlaté ruce. Na lodi jsme na něj složili básničku, kousek vám z ní
uvedu:
Na
Mělníce v Mlazících narodil se hoch
ruce
jako lopaty kůži jako hroch.
Byl
to náš pan dřevěnka
s
očima jak pomněnka.
Jednoho
dne přilít domů se slovama na rtech
ženo,děti,
sbohem buďte kufry ihned balte
existuje
taká firma Čechofracht oj toť
vysílá
mne do ciziny na námořní loď.
Sotva
co se po palubě chodit naučil
denně
nás pak povídáním až do noci pomučil
povídal
nám o všem možném o hektarech špenátu
také
jak raz o peřiny lohli pantátu
atd.
. . . . .
Špenátu
prý měl soused za barákem tři hektary a pantáta přišel o peřiny proto, že jako
staročech a vlastenec zásadně nezamykal domek. Po zmizení peřin snad už si
koupil zámek. Jiný soused pěstoval liliputky a když jednu o svátcích zabil,
vyškvařil z ní 5 litrů řemenového sádla, rodina byla přejedená až měla ze
škvarků průjem, proto zbytek musel odnést do polí kavkám.
Josef
byl dobrým harmonikářem a často hrával v jídelně, která byla za komínem na
člunové palubě. Zpěv ani hudba nikoho nerušily, nebyly tam kabiny. Stalo se
mnohokrát, že po půlnoci, když jsem nastoupil do služby na můstku, se v jídelně
ještě dlouho svítilo a byla slyšet hudba. Poslal jsem vždy vachtového, aby Jožu
probudil, on totiž tak hudbu prožíval, že měl zavřené oči a snil. Vůbec nevzal
na vědomí, že už všichni odešli spát a on je v jídel~ě zcela sám a vyhrává a
vyhrává, též coby staročech a vlastenec.
Přidám
o Josefovi ještě dvě historky a to budou poslední, aby zůstalo místo i pro
druhé. Přiznám však, že na Jirchováka vzpomínám nejraději, byli jsme dobří
přátelé. Mohl bych o něm povídat a povídat a vždy by to byly historky milé a
veselé. Josef si totiž nebral servítek na ústa. Jednou ho pozoroval při
otevřených dveřích do tesařské dílny, jak pracuje u ponku, pracovník jednoho
ústředního úřadu, který byl vedoucím delegace z Prahy. Jóža, aniž by na něho
promluvil, jen tak pro sebe prohodil: "Buď koumavej, nebuď lepeška, koukej se
něco přiučit, nevíš, kdy se ti to hodí, já si to do hrobu nevezmu“: Ten se bez
pochopení od dveří vzdálil.
Ta
druhá je ze Šanghaje. Při opravách po tajfunu byl Josef člen sedmičlenného
dozoru, později se zvýšil jeho počet. Bydleli jsme společně v Park-hotelu.
Jednou jsem se vracel z města a vidím před hotelem spoustu lidí a několik rikšů
s tříkolkami, jak hlasitě gestikulují. K mému překvapení vidím, že uprostřed
toho chumlu stojí Josef – postavou nevelký se uprostřed úplně ztrácel a jen
stále .hlasitě opakoval „jo mejo čen“ což znamená po čínsky - nemám peníze. Když mne
zahlédl, radostí vykřikl, ty jsi moje spása, půjč mi dva Juany. Po zaplacení
rikšovi se chumel rozešel. Nechal jsem si pak. vyprávět co se vlastně stalo.
Joža tedy začal: Šel jsem Nankingskou ulicí, bylo horko a pěkně jsem se potil.
Najednou vidím, že jede vedle mne rikša a nabízí mně své služby, říká sedni si,
co bys chodil pěšky. Já na to, že raději půjdu po svých, nemám to už daleko a
také, že nemám ani vindru. On zase, že nevadí, má stejnou cestu, že již končí
(zatahuje) a pokud jde o peníze, to nestojí za řeč, vždyť jednou nemáš ty, podruhé zase já, to už
tak v životě chodí. Tož, když tak rozumně rikša vyprávěl, tak jsem si sedl a
říkám KOČIVETY - po šanghajsku Parkhotel. Rikša tam hodil trojku a upalovali
jsme k hotelu. Jaké pak bylo pro mne překvapení, když pak před hotelem chtěl po
mně prachy. Jak jsem tak Josefa poslouchal, hned jsem pochopil, že ho zase
chytla fantazie. Zeptal jsem se ho proto, jakou řečí si tak pěkně povídali. Jóža
klidně odpověděl, no ani jsme si tak moc nepovídali, ale já měl pocit, že to
rikša tak myslel, jak jsem ti to vylíčil.
Když.:
jsem vzpomněl Park-hotel, tak se k němu váže ještě jedna historka. Po skončení
oprav přivezla loď Fučík do Číny také posádku pro loď Republiku. Byl mezi nimi i
kuchař Honza Dostál. Ten se v Šanghaji rozšoupl a přestože byl v tak velkém
městě poprvé, nedělal si s návratem na loď do loděnice těžkou hlavu. Před
zasednutím k číši se rozhlédl, aby zjistil, že na Parkhotelu, který již znal,
svítí velký neón a stačí pak nabrat směr na tak velký maják a trefí až ke
stanici autobusu co jede do loděnice. Stanice byla totiž v blízkosti Parkhotelu.
Kolem půlnoci sezení ukončil a hodlal se vrátit domů předem promyšlenou trasou.
Na hotelu neón již dávno zhasli, směr nebylo možno stanovit a tak milého Honzu
nám ráno na loď přivezla policie. Nejhorší bylo, že nepřítomnost kuchaře tak
rozrušila poIitického pracovníka Majera, že chtěl, abych s ním šel Honzu hledat
v 7 mil. městě. Rozmluvil jsem mu to, v Číně se přece náš člověk nemůže
ztratit.
Republika
ve svých začátcích plavala řadu let do Číny. Čas jme počítali na plavby, což
představovalo vždy 5 až 6 měsíců. Za tu dobu jsme si každý z nás něco našetřil.
Během plavby jme .bunkrovali v Adenu, Colombu a Singapuru, kde mnoho času na
nákupy nebylo. Hlavní soukromý nákup jsme proto dělali až v Kielském kanále.
Objednávky jsme zasílali před zpáteční cestou z Číny. Každý si na papír napsal
objednávku, hospodář ji přeložil a zpracoval podle sortimentu na jednotnou
listinu. Občas některý z nás připsal do objednávky třeba náhradní skleněné oko,
protézu nohy, nebo klapky na oči pro koně, apod. Měli jsme radost, jak hospodář
Matiášek rozrušen zjišťuje podrobnosti, zda jde o dřevěnou nohu levou či pravou,
jaká má být barva oka a jak přeložit klapky na oči. Teprve potom zjistil, že šlo
o legraci. Když si mazač Senič chtěl v koupit holandskou krávu, všichni to brali
za legraci, on to vsak myslel vážně. Aby s ní neměl potíže při dopravě domů,
objednal si ji raději v Tuzexu.
Cesta
z Kielského kanálu do Gdyně, kde jsme pravidelně připlouvali, byla
nejpříjemnějším úsekem. Rychle jsme si navzájem přehrávali, zakoupené
gramofonové desky na magnetofonové pásky a kochali jsme se dárky zakoupenými pro
své nejdražší doma. Řada z nás se připravovala na cestu domů. V Polsku jsme byli
jako doma. Někteří svobodní měli tam i své přítelkyně, nazývali je však „persona
non gratis“ a tvrdili, že si raději připlatí a mají pořádnou šikézní dámu. Ony
zase o našich chlapcích vyprávěly, že "Pepičky kochač chtěji, ale platit ne - za
dva zloté prý by kozu pěchotou hnali až do samej Pragi, ale jinak jsou fajní
chlopci".
Na
palubě jsme měli několik polských námořníků. Vzpomínám na loďmistra Jasička,
kterého bylo vidět hned na přídi, hned na zádi. Když se maloval komín, musel se
skončit za den. Chlapci na sterlingu nesměli dolů ani na svačinu – ta byla vždy
u hrnce kostí z polévky. Jasiček neváhal vytáhnout hrnec s kostmi na komín,
aby nikdo nemusel dolů, to by se pak protáhla svačina a komín by také nemusel
být hotový. Po skončení byla vždy menší oslava, kterou financovali společně
strojní a palubní čífové.
Čas
služby na moři se odměřoval lodním zvonem na můstku. Dnes už tento zvyk zanikl,
málo kdo si však uvědomí, že to mělo něco do sebe, bylo to vlastně ověření, že
služba na můstku funguje. Dnes, kdy slouží na můstku jen důstojník, nikdo nemusí
vědět, že se s ním např. něco stalo i po několik hodin. Se zvoněním se váže tato
historka. Plujeme v noci Indickým oceánem, na můstku bylo ticho jako v kostele.
Kapitán Horčic stál u otevřeného okna vlevo od středu kormidelny hluboce
zamyšlen. Námořník Kwasniewski se připravoval odzvonit prvou půlhodinu vachty.
Lodní zvon visel před středním oknem kormidelny. Neměl srdce, to se ráno utrhlo
a zvonilo se proto maršpiklem. Okno si kormidelník vytáhl, aby prý na něj tak
nefoukalo, to ale Kwasniewski nevěděl. V pravou chvíli udeřil maršpiklem do skla
namísto do zvonu. Kapitán Horčic se ulekl až nadskočil. Nemohl ihned pochopit
proč mlátí námořník maršpiklem do okna. Vše se pak v zápětí
vysvětlilo.
Jednou
s námi cestoval z Číny spisovatel Fábry. Počasí nám nepřálo a tak ho cesta moc
unavovala. Moře prostě snášel těžce. Zamýšlel dokonce v Suezu změnit dopravní
prostředek za letadlo, nakonec jsme ho přesvědčili a plul s námi dál až do
Gdyně. Atlantik a Severní moře bylo rozbouřené a to milému cestovateli na duchu
nepřidalo. Když z paluby pozoroval na Severním moři bóji, jak se kymácí na
vlnách, bliká a zvoní, prohodil k němu Bartovský: což nám je hej - co by měl
říkat ten chlap v bójce, musí si mlátit do zvonu a vypínat a zapínat světlo. Pan
Fábry nato - "kristušát to je ale čo?".
Bylo
by neúplné povídání o lidech a zážitcích na Republice, kdybych nevzpomněl Haryho
Ventila a Goléma.
Hary
Ventil byl topič Jindra Škrabola z Valašska.. Jednou, když jsme stáli ve Gdyni a
venku mrzlo, někdo si mu stěžoval, že má v kabině zimu. To Jindru rozčílilo -
obrátil se a šupem do strojovny, odkud bylo jen slyšet: však já vám zatopím, až
vám bude horko - otevřu ventil a pak uvidíte ten frmol až bouchne pojistný
ventil. Od té doby byl Harym Ventilem. Důstojníky moc nemiloval, tvrdil, že l
když ráno vstanou, tak už mají. fajront.
Golém
- jinak Zdeněk Kuzbach - dříve topič pivovaru Staropramen. Golémem jsme ho zvali
pro jeho obrovskou a kymácející se postavu. Byl to velký kliďas a dobrák. Na
lodi zastával funkci topiče. V tropech bylo v kotelně nesnesitelné horko. Celou
službu jeden topič otáčel z kotelny dálkovým ovládáním vysoké větráky, aby
zachytil trochu větru. Za deště se musely větráky natočit po větru a to bylo pro
topiče utrpení. Rádi jsme za společné noční služby mačkali, my palubáci, mokrou
houbu přes rošty na topiče v kotelně, ti měli za to, že prší a obrátili větráky
po větru. Když pak Golém vyšel na palubu nadýchat se čerstvého vzduchu a
zjistil, že obloha je samá hvězda, slyšel jsem jak nadával na kolegu – ten
lebeda otočil větráky, kdoví co se mu to zase zdálo, to mu asi už začíná
strašit. My jsme se k naší zlomyslnosti nikdy nepřiznali.. Zdeněk se mi
připomíná vždy při oslavách únorových událostí. Je to on co stojí s puškou na
rameni s kšiltovkou ve tříčtvrťáku v prvé řadě na nám všem známém plakátu
s milicionáři.
Ještě
poslední z Republiky. Na kádrovce pracoval velmi hodný pan Mužík. Jednou
doprovázel do Gdyně na loď pět mladíčků, kteří začali svoji kariéru ještě před
vojenskou službou. S.Mužík nám připomínal, jak máme o mladé dbát, aby se
nezkazili. Byli to chlapci Cibulák, Pšeja, Sadílek, Šimka a Škoda. Druhý den k
večeru uspořádal pan Mužík s nimi kulturní procházku Gdyní, obcházejíc z velké
dálky vyhlášené námořnické krčmy. Vpředu ho doprovázel ing. Huraj - chlapci jako
housata kráčeli za nimi a vesele popíjeli z placačky "wyborowou". Když se
vrátili na loď s.Mužík byl svým činem uspokojen a mladí námořníci byli v té
nejlepší náladě.
Autor:
kapitán
dálné plavby Antonín Fojtů (*1930),
jeden
z prvních absolventů námořní školy v polské Štětíně,
velitel
řady našich námořních lodí
uveřejněno
v jubilejním čísle Majáku k 30.výročí ČNP
Na
lodi J.Fučík jsme vezli z Vietnamu asi 450 opic pro náš výzkumný ústav. Přístav
vykládky měl být na Středozemním moři, ale nevylučovalo se ani Polsko. Napsal j
sem proto soukromý dopis na podnik (byl jsem prvním palubním důstojníkem), pokud
by se opičky měly vyložit v Polsku, to vzhledem k zimnímu období bude pro ně
velké riziko. Doporučil jsem proto možnost zvážit zakoupit v Kielském kanále pro
opice prošívané kabátky a teplé čepice. Když seto dozvěděla paní Helenka Piková
z MTZ, údajně zalamentovala: - to se to řekne kabátky a čepice, míru však
neuvedli. Mirek Šafařík dodal: Helenko, to asi ještě neznáš Tondu
Fojtů.
Dokovali
jsme v Helslngoru. Těsně před vyplutím z loděnice přišel za mnou Ing. Skřivánek s prosbou,
abych umožnil ještě krátkou prohlídku lodě pracovníkům našeho zastupitelského
úřadu v Kodani. Kodani. Požádal jsem proto důstojníka a Ing. Skřivánka, aby
je rychle provedli, já jsem se už musel věnovat lodivodovi. Ženy byly oblečeny
do krásných letních šatů, muži do světlých obleků. K lodi přijížděl remorkér a
lodivod mu chtěl dát znamení lodní sirénou, kde se má uvázat. Zatáhl za parní
sirénu, dlouho to syčelo a valila se voda jak z vodotrysku, sebrala všechny saze
z vnější stěny komína a ve formě tropického lijáku padal černý déšť: na
zaměřovací palubu, kde právě diplomaté poslouchali odborný výklad. Hrůza byla,
když jsme s lodivodem uslyšeli křik lidí, věděli jsme, kolik uhodilo – nevěděli
jsme však, kam se honem podít. Když jsem po létech připlul do Džakarty,
vyprávěla mi, tuto příhodu manželka jednoho našeho diplomata. Měli zato, že jsme
jim to udělali schválně, na vysvětlování už tehdy naši neměli asi ani dost času.
Já jsem pozorně její vyprávění poslouchal, snažil jsem se dodatečně vysvětlit,
proč se tak asi mohlo stát, že siréna nebyla odvodněna, ale ani náznakem jsem se
nepřiznal, že to bylo na lodi, kde jsem byl poprvé pověřen funkcí velitele
Fučíka na cestu z Dánska do Gdyně.
Na
Fučíku bývalo v tropech velké vedro, ventilace tam nebyla nejlepší. Večer jsme
sedávali v ochozech a povídali si. Jednou nás byla pěkná parta, seděli jsme,
popíjeli a nikdo nespěchal do kabiny, kde se teploměr držel na 37°C. Kolem
půlnoci napadlo Víťu Černého, že bychom mohli poslat našim manželkám telegram,
jak na ně vzpomínáme pod Jižním křížem. Ochotu odeslat takový telegram projevil
první loďmistr Jarda Půhoný. Radista Jarda Kelnar ihned přinesl tužku a papír -
Víťa Černý navrhl text: "Tichou nocí se svým koněm jedu sám". Jardovi Půhonému
se to moc líbilo - za půl hodiny byl telegram odeslán. Horší to ale bylo doma.
Paní Půhoná byla polské národnosti, obsahu telegramu neporozuměla - vydala se
proto na kádrovku na podnik. Tam vše rychle pochopili a paní vysvětlili. Dítě,
které měla sebou radostí poskakovalo a pokřikovalo vesele: - tatínek přijede
brzy domů a na koníčku.
Druhého
dne.měl Jarda krásně namalovaný obraz v kabině, jak si to uhání na koni jako
Horymír.
Na
Republice jsme slavili Josefa, to tam bylo asi jedenáct oslavenců. Po půlnoci se
objevila mezi námi docela šaramantní dáma. Všichni zůstali jak zařezáni - ticho,
každý jen rychle uvažoval - odkud se vzala uprostřed Indiku. Dámou byl motorář
Brabec, štíhlý muž, který si vypůjčil od jiných vše, co k tomu bylo potřeba
(šaty, šminky, kabelku, boty), každý z nás něco podobného vezl přece jako dárek
domů!
Na
loď se z Domu námořníka ve Whampoa vrací posádka ve veselé náladě. Pepík Novák -
nastupuje do sampánu, který nás má odvézt na rejdu. Před loďkou zakopl, padá,
ale stačí zachytnout se střechy, sampán se oddálil od mola, Pepík se drží rukama
člunu, nohama nábřeží. Další však
považoval Pepíka prostě za lávku a klidně po něm přešel do
člunu.
Steward
Bena provádí výklad nějaké výpravě z Československa. Po skončení jedna paní
říká, tak jste nám pěkně vykládal a ani nevíme kdo jste. On odpověděl lakonicky
- čífstevard. Za chvíli jsem slyšel jak ta paní říká: ale ten pan Šistera byl
šikovný. On byl šikovnej i na jiné věci, jednou si napsal do deklarace, že veze
1 karton cigaret. Celníkům se to zdálo málo, tak ho chtěli vidět. Jeden karton
to byl, ale ten velký.
Stejně
tak měl na hranicích smůlu steward Lukeš ml., kterému začal v pečlivě zabaleném
kartonu od cigaret hrát před hranicí
tranzistor.
Na
lodi probíhá rovníkový křest. Všichni kandidáti s hrůzou pozorují jak to
probíhá. Neptunovi se upisují kartony piva, aby byl shovívavý. Někdo dává čtyři,
někdo tři. Jindra Horák stále říká své manželce - neboj se - víc nedávej než
dva. Když paní přišla na řadu a vedli ji ke skřipci zvolala - šest! Viděl jsem
manžela jak se chytl za hlavu.
Paní
Freyová poslala kapitánovi zprávu, že má vyřízený pas a že přijede za ním.
Telegram však zněl: PES VYŘÍZEN. Kapitán dlouho přemýšlel co asi vyvedl jeho
krásný pes Čau čau, že ho musela nechat paní utratit.
Kapitán
Šimek vypráví hostům na můstku co k čemu slouží. Ukazuje i sextant a dodává, že
kromě toho, co o něm řekl, je s ním možné měřit i hloubku moře. Všichni se
divili. On jim vysvětlil, že když se uváže na šňůru a spustí do vody, pak stačí
jen odměřit délku mokré šňůry a hloubka je změřena.
Přijeli
jsme do Japonska přebírat loď Kladno. Já jsem si vyrazil s Béďou Hubáčkem do
blízké Osaky. Povídám Bedřichovi „pamatuj si, naše loděnice se jmenuje
SAKURAŽIMA, tak se pamatuj třeba SAKRA ZIMA a vše bude dobré. Když jsme se v
noci vraceli domů, marně jsme vysvětlovali taxikáři KRUCI MRZNE - TO JE CHLADNO
– nic z toho nerozuměl. Kdyby se sám nedomyslel, ze by to mohla být
SAKURAŽIMA, tak bychom dopadli asi jako Honza Dostál v
Šanghaji.
Jednou
nás pozvali Japonci na večeři. Kapitán Frey nám to řekl na poslední chvíli, měli
jsme co dělat se umýt a převléknout. Béďa to vše nestihl, nechal si své kanady,
nohy si nestačil umýt. V restauraci se sedělo na zemi a nohy jsme měli pod
otáčecím stolíkem. Samozřejmě vyzutí, to je podmínkou. Béďa se zout nechtěl, ale
musel, jinak by tam nemohl vkročit. S námi u stolu seděl i kapitán Frey. Stále
naříkal, to jídlo je chutné, pěkné na vzhled, až na to, že to všechno páchne
jako naše olomoucké.
S
radistou Pazourkem bylo na lodi vždycky veselo. Jednou jsme nafingovali zprávy
čs.rozhlasu po našem. Jirka chytil celé zprávy i se znělkou "kupředu levá".
Zprávy četli muž a žena. Muže jsme vypustili a stejné zprávy namluvil Robert
Kopač, avšak s dodatkem, že Československo hodlá zakoupit osobní loď pro
rekreaci našich pracujících. Hotel obsadí RAJ, hudbu Pragokoncert a posádku
budou tvořit naši námořníci z ČNP. Loď bude plavat dokonce snad až na Havajské
ostrovy. Zprávy vyzněly tak věrohodně, že za hodinu už sestavil Jarda Půhoný
návrh na crew-listu a údajně za velmi živé výměny názorů, hádali se prý mezi
sebou i o takových věcech, zda je uchazeč representační vizáže apod. Jediný
Franta Ambruz poznal Roberta Kopače a vše hned pochopil. Jiní si to nenechali
vymluvit ani druhého dne.
Dobudoval
jsem si svůj rodinný domek a chyběl mně již jen hlídací pes. O toho se mi
postarali radisté Sadílek a Pazourek v Brazilii. Nazvali jsme ho Rio. Už
jako štěně byl čistotný a každé ráno.jsem ho chodil vyvenčit. Chodil vždy za
komín a hromádky ukládal na vlnitou střechu. Když už bylo chladněji, nechodil
jsem s ním, čekal jsem u dveří až si vyřídí potřebu. Jednou, ještě za ranní tmy
a silného větru, se mi Rio nevracel. Vzal jsem si baterku a šel jsem ho za komín
hledat. Hromádku jsem našel, ale, pes nikde. Měl jsem za to, že ho unesl vítr.
Chodím kolem komína, svítím před sebe a pes si to cupitá ve tmě. za mnou. Pak ho
hledejte.
Na
Kladně jsme měli tesaře Kozmíka. Já jsem byl prvým palubním a zlobilo mě, že na
lístek s měřením vody mi stále tesař uvádí u jednoho tanku na pitnou vodu, že je
plný. Tento tank však byl už řadu týdnů předělán na sklad piva, tesař Kozmik to
však nevěděl, ani ho neměřil, jen psal, že je plný. Rozhodl jsem se s
elektrikářem Dubem, že si vleze do tanku, Kozmíkovi namaže sondu hořčicí a pěkně
mu za ni zatahá. Já jsem ho poslal specielně proměřit tento tank. Vše šlo podle
plánu, tesař křičel – chyťte černého pasažéra, je v tanku a také nám tam už
nadělal, podívejte se na sondu. Když se pak dozvěděl pravdu, řekl lakonicky VY
ŠULÍNI JEDNI.
Na
Republice zaskočil na jednu cestu za 1.strojníka. Munzara Bohouš Sokol. Byl to
veselý člověk. S anglickým jazykem měl potíže, německy mluvil dobře. Plaval už i
s panem Munzarem na našich předválečných lodích. Když přišel na loď v Adenu
Angličan co nám dodával bunkr, přivítal ho Bohoušek slovy: Du jú špik ingliš -
on na to, že samozřejmě, je přece Angličan, tak Bohouš pokračoval - alzo némen
zí plac bite šén.
Nedělal
si hlavu ani s cizími názvy vžitými na lodi, tallymanka byla pro něj
kalimantajka, tweendeck - kvindep, Fojtů – Fojta, Pešek - Peška. Námořníkem byl
velmi dobrým. První plavbu do Číny jsme obeplouvali Borneo a celá trasa byla
tajná, abychom se nedostali do rukou Čankajška. Bohoušek si vedl svoji navigaci
v kabině a nedal se oklamat. Vždy na mne křičel na můstek, ty, Fojta jeden,
kampak to pluješ, mě to nějak nevychází a slunce by mělo být vlevo a né vpravo.
Měl pravdu.
Já
bych mohl vzpomínat a psát a psát. Měl bych ještě tolik co povědět, ale už bych
mohl čtenáře nudit. Měli jsme na lodích celou řadu veselých a pracovitých lidí.
Velmi rád na všechny vzpomínám. Doufám, že ti, o kterých jsem zde vzpomněl, se
nebudou na mě zlobit, vždyť jde jen a jen o veselé zážitky z dávných
časů.
Mými
vzpomínkami nehodlám zdůraznit, ze snad dříve bylo na našich námořních lodích
více legrace, chtěl bych jen zavzpomínat na příjemné zážitky a dobré lidi, kteří
se mi zapsali do paměti. O práci a pracovních podmínkách dřívějších časů zde
vzpomínat nehodlám, práce může mluvit sama za sebe. Vždyť aby naše námořní
plavba pokračovala ve svém vývoji, bylo k tomu zapotřebí kus poctivé práce a
nadšení. Kapitán Frey mi často zdůrazňoval: Kdybyste se po tajfúnu vzdali,
rozutíkali se z Číny domů, určitě by se již naše námořní plavba hned tak
nevzpamatovala. Dík patři vám, námořníkům staré Republiky, co zůstali a také
celé řadě pracovníků v tehdejším Metransu. Při první plavbě do ČLR jsme prošli
tvrdou námořnickou prověrkou, tajfun byl krutý, znovu jsme se všichni narodili,
ale po špatném přichází vždy dobré, to vrátí opět sílu a chuť k další práci.
Dnes má naše námořní plavba kus zajímavé historie a řadu let plodné práce za
sebou. Naše lodě jsou moderní, námořníci mají svou tradici, na kterou můžeme být
právem hrdí. Nezapomínejme ani na naše kolegy, kteří utrpěli při práci na lodích
újmu na zdraví nebo dokonce vyhasl jejich život na lodi.
My,
co již jen vzpomínáme na naši práci na lodi, bychom stěží doháněli rozjetý vlak
technického pokroku na lodích. Nelehce bychom vnikali do všech těch tlačítek na
přesné polohy, automatiky a já nevím na co všechno, ale dobře víme, že na mořský
živel - jeho nebezpečí, na bezpečnou nakládku lodě a zajištění nákladu, na dobrý
kolektiv a na vzornou reprezentaci naší vlajky ve světě ještě nikdo žádné
tlačítko nevynalezl.
Široké
odborné znalosti, pracovité ruce a vysoká morálka. budou ještě dlouho prvořadým
požadavkem na správného pracovníka moře.
Autor:
kapitán
dálné plavby Antonín Fojtů (*1930),
jeden
z prvních absolventů námořní školy v polské Štětíně,
velitel
řady našich námořních lodí
uveřejněno v jubilejním čísle Majáku k 30.výročí ČNP