Moderní námořní lodě jsou pevné a stabilní, jsou vybavovány nejmodernějšími navigačními přístroji, které by měly zvýšit bezpečnost plavby. A přesto denně éterem zní radiové signály ...SOS…SOS…SOS! Co to znamená? Potápí se loď, lidské životy.jsou v nebezpečí, je třeba okamžitá pomoc. Každá loď, která zachytí tento signál a je v blízkosti neštěstí, spěchá co nejrychleji na pomoc postižené lodi.

Uplynuly sotva 73 roky od doby, kdy byl tento tísňový signál zaveden - a kolik hrdinství, obětí a humanismu je spojeno s těmi třemi hláskami: SOS .

Transatlantický radiogram Marconiho

Většina námořníků se domnívá, že signál SOS je odvozen od prvních písmen anglického obratu "Save Our Souls", což znamená - "spaste naše duše". Avšak zrozeni tohoto signálu mělo dlouhý a komplikovaný průběh.

Radiotelegraf na námořních lodích začal být používán až po 11. prosinci roku 1901, kdy se italskému inženýru G. Marconimu podařilo navázat rádiové spojení mezi poloostrovem Kornwal /Velká Británie/ a ostrovem New Foundland. Přítomní představitelé námořních mocností se přesvědčili o velkém významu nového spojového zařízení, třebaže text prvního radiogramu tvořila pouze hláska "S".

Marconi vycítil dobrý obchod a založil akciovou společnost s názvem Marconiho mezinárodní společnost námořních spojů. uzavřel zvláštní dohody s vládami Anglie a Italie a začal instalovat radioaparatury své vlastní výroby na lodích těchto států. .

Podobně zahájila svoji činnost firma Telefunken v Německu.

Mezi oběma firmami, vyrábějícími a instalujícími na lodích rádiové aparatury, vzplanul ostrý konkurenční boj. Situace dospěla tak daleko, že Marconiho společnost zakazovala navazovat spojení s loděmi poulívajícími zařízení druhých firem dokonce i tehdy, když loď volala o pomoc nebo se potápěla.

Potíže v éteru donutily hlavní námořní mocnosti, aby se dohodly na zavedení jednotného rádiového signálu, který by informoval o námořní nehodě. A tak na Mezinárodní radiotelegrafní konferenci, uspořádané v Berlíně v roce 1903 za účasti osmi států - Velké Británie, Rakousko-Uherska,:Německa, Francie, Ruska, Itálie a USA_byl schválen jednotný rádiový signál, který se skládal z písmen SSSDDD. Marconiho společnost vlak tento signál , neuznala a v roce 1904 zavedla signál SQD na lodích, které byly vybaveny její aparaturou. Tento signál se skládal z všeobecně používaného volacího signálu SQ, ke kterému byl dodán znak "D", začáteční písmeno anglického slova d a n g e r /nebezpečí/.

Teprve v roce 1906 na další Mezinárodní radiotelegrafní konferenci, konané opět v Berlíně,: zástupci již 29 států anulovali všechny dosud používané záchranné radiosignály a zavedli jediný, rytmický a výrazný radiosignál - SOS, skládající se podle Morseovy abecedy ze tří teček, tří čárek .a tří teček.

Takže signál SOS neměl nic společného s obratem"spaste naše duše". Teprve v pozdější době námořníci z různých zemí začali přirovnávat tento signál k obratu .Save Our Souls", "Save Our Ship" (zachraňte naši loď), "Send Our Succour" (pošlete nám pomoc), .Swim Or Sink" (plout nebo utonout) atd. Ruští námořníci vymysleli pro, tento signál obrat .Spasite Ot Smierti".

První poplach v eteru

Velký vliv na rychlejší zavádění radiotelegrafie na obchodní lodě měl případ anglické parní lodi KIMTRICK. Tato loď 3. února 1908 při cestě z Bostonu do Liverpoolu potkala 200 mil jižně od Nového Skotska hořící loď SAINT COTBERT, ze které se jí podařilo zachránit 38 lidí. Ačkoliv při této akci nebylo použito rádia, měl tento případ velkou odezvu v USA, neboť parní loď KIMTRICK informovala rádiem New York o provedené záchranné akci.

Všechny noviny v USA dlouho psaly o tomto .zázraku. pomocí radiostanice přijaté zprávě, vyslané z tak velké vzdálenosti. V této souvislosti se hodně psalo o nutnosti vybavovat lodě vhodnými radiostanicemi. Mezi rejdaři se však našlo mnoho oponentů, kteří tvrdili, že instalování radioaparatury je příliš drahá záležitost.

Není nad rádio

Nakonec se ukázalo, že rádio je nejlepším zařízením, které umožňuje, aby bylo na.moři navázáno spojení. Dne 23. ledna 1909, ve vzdálenosti 23 mil východně od majákové lodi NUNTUCKET, se přihodilo jedno z větších námořních neštěstí. V husté mlze se srazily dvě osobní liniové lodě - italská FLORIDA s anglickou REPUBLIC. Anglická loď se s proděravěným trupem začala rychle potápět, FLORIDA měla silně zdeformovanou příď. Po srážce vypukla na obou lodích panika. Radistovi lodi REPUBLIC se podařilo ještě vyslat starý signál pro záchranu - SQD.. .SQD.. .SQD., Na tento signál přispěchala na pomoc anglická liniová loď BALTIC, která převzala cestující z poškozené lodi FLORIDA a potom cestující z lodi REPUBLIC.

Tento případ jasně ukázal, že rychlé poskytnutí pomoci a záchrana tolika lidí byla možná jen díky rychlému rádiovému spojení. Doposud neznámý lodní radista Jack Bense.se stal slavným v USA, Anglii a Itálii a byl .v těchto zemích málem uznán za národního hrdinu. Slova rádio, SOD a jméno anglického radisty se dlouho objevovala na stránkách amerických i evropských novin.

SOS Titanicu

Za další tři roky se opět začalo ve světě psát o rádiu a o signálu neštěstí. V námořních dějinách se stala jedna z nejdramatičtějších nehod.

Před 67 roky otřásla celým světem tragická katastrofa luxusní anglické .osobní lodi TITANIC o výtlaku 66 000 tun. Tato loď na své první plavbě z Anglie do New Yorku narazila 14. dubna 1912 ve 23.40 hod. na mohutnou ledovou horu v oblasti mysu Ras, blízko cíle své cesty. V té chvíli bylo na lodi 1360 cestujících a 890 členů posádky. Zachránit se podařilo 705 lidí.

Mohl TITANIC uniknout svému osudu? Zcela určitě ano, kdyby rejdař a velení lodi nebyli přesvědčeni o jeho nepotopitelnosti, a kdyby radiotelegrafisté TITANICU dodržovali pravidla radiové služby.

Již ráno 14. dubna anglická loď CORONIA rádiem varovala TITANIC před ledovci, vyskytujícími se v blízkosti. Stejná varování přicházela i od dalších lodí. Ale radisté TITANICU byli příliš zaneprázdněni vysíláním soukromých telegramů bohatých cestujících, kteří oznamovali svým příbuzným šťastně se končící plavbu prostřednictvím pobřežní stanice na mysu Ras. Proto radisté neměli čas přijímat varovná telegramy o ledovcích. Dokonce hodinu před srážkou, tj. ve 22.40 hod., se radista lodi CALFORNIA, nacházející se mezi ledovci, pokoušel odeslat varovný telegram, ale radista TITANICU mu drze odpověděl: „Buď zticha, mám práci. Pracuji s mysem Ras.“. Teprve srážka lodi s ledovcem a hrozící nebezpečí vzpamatovalo velení lodi.

15. dubna v 00.40 hod. na rozkaz velitele TITANICU Smithe první radista Filips vyslal SQD...SQD...SQD. Tento signál zachytily lodě CARPATHIAN, VIRGINIA, BIRMA a FRANKFURT, nacházející se poblíž. Druhý radista Braid poradil Filipsovi: „Vyšli ještě SOS, to je nový .signál pro neštěstí. Možná, že už  nebudeš mít příležitost jej vyslat.“.

A tak se éterem rozezněl ještě signál SOS…SOS…SOS.

15. dubna v 02.40 hod. se TITANIC potopil. Zachránci se dostavili až za dvě hodiny a z plovoucích člunů se podařilo zachránit jen 705 lidí. Tělko říci, jaký by byl jejich osud, kdyby TITANIC neměl rádio a kdyby nevyslal signál žádající o záchranu.

Bezpečnostní vlna

Míjela léta. Přibývalo lodí vybavených radiostanicemi. V éteru přibyly radiosignály a práce radistů se stala namáhavější. Silnější radiostanice často překryla slabší a signál SOS lodi volající o pomoc zanikl.

Této záležitosti se věnovala další Mezinárodní radiotelegrafní konference, která se konala ve Washingtonu v roce 1927. Tady bylo dohodnuto, že signál námořního neštěstí bude vysílán na tak zvané bezpečnostní vlně.

Rovněž byly stanoveny "časy ticha", které určují, že .od 15. do 18. a od 45. do 48. minuty každé hodiny v telegrafii a od 00. do 03. a od 30. do 33. minuty každé hodiny v radiofonii je zakázáno vysílat jakékoliv rádiové signály kromě signálů volání o pomoc a signálů zajišťujících bezpečnost plavby.

Na této konferenci byl rovně! schválen speciální signál nebezpečí - "MAYDAY", používaný na fonii loděmi i letadly, která mají instalován radiotelefon. Tento signál je odvozen od francouzského slova- "Maider" - pomoz mi.

Také bylo dohodnuto, že lodě o ustálené tonáži budou povinně vybaveny radiostanicí. Po II.světové válce bylo zjednodušeno vysílání signálu neštěstí. Začaly se instalovat automatické vysílače a přijímače, které umožňují rychlé vyslání a příjem signálu SOS a geografické polohy lodi volající o pomoc.

Před několika desítkami let se bylo možné o existenci lodi přesvědčit až po jejím návratu z plavby do přístavu nebo ze zprávy jiné lodi. V. případě neštěstí místo vyslání signálu "volání o pomoc" mohli námořníci nanejvýš použít "lahvovou službu".

Dnes každá loď, která pluje i ve velké vzdálenosti od pevniny, se může rádiem spojit s břehem nebo s jinou lodí a předat jejím prostřednictvím jakoukoliv zprávu nebo signál o nebezpečí.

Autor:

kapitán dálné plavby František Beran (1941)

absolvent námořní školy v polském Štětíně,

velitel řady našich námořních lodí

uveřejněno v podnikovém časopise Maják